Forgetting

4. prosince 2013 v 20:56 | Sidney |  Sidney - oneshots
Přímé pokračování povídky My Mistakes Were Made for You

Pro Míšu, protože...

Zimní podvečer snášel na mrazivý Londýn prchlivé střípky křišťálu v podobě křehounkých sněhových vloček, které se ihned po střetu se zemí měly proměnit v nestálé kapky vody. Pozdní shon umocňovala adventní atmosféra, která se jakýmkoliv způsobem dotýkala snad každého obyvatele tohoto města. Vyjma ní. Té, která si sebejistě razila cestu hustě zalidněnými chodníky. Jediná kráčela proti proudu. Proti všem, leč konečně za sebe. Za něj. Za ně.
Porovnala si huňatou šálu na krku a pažemi si obepjala hrudník ve snaze nepropustit a uzurpovat pro sebe sebemenší kousíček tepla. Krčila obočí a hlavu klopila k zemi, neboť jí poletující změť vloček nepříjemně spadala do očí. Zima a sníh. To bylo všehovšudy to jediné, co k ní z okolního světa dolehlo. V tomto okamžiku se až přespříliš zabývala sama sebou, respektive myšlenkami, které se jí konečně dařilo vnímat tím zdravým způsobem plným nadhledu. Zmateně se rozhlédla okolo sebe, neboť se na chvíli vrátila do reality. Uvědomovala si, že si mohla ulehčit kroky a dojet k hotelu metrem, avšak za chůze se jí vždy lépe přemýšlelo. Momentálně to tak potřebovala. Její duše umělce tyto chvilky, kdy tu byla jen pro sebe, dokonce čas od času vyhledávala.
Blížila se k Trafalgar Square. Lidí, a s nimi spojeného povyku, přibývalo. Mráz se jí pod nehty zarýval stále silněji. Ačkoliv si nebyla jistá, jaký bude výsledek její procházky, při představě kučeravé čupřiny před sebou se jí podlamovala kolena a v podbřišku jí mírně zabrnělo, jako tomu bylo tenkrát, když ho viděla prve. Jako tomu ostatně bývalo pokaždé. Zastavila se v chumlu chodců, kteří poslušně čekali na pokyn k bezpečnému přechodu přes vozovku. Skousla si spodní ret a bradu zabořila do teplé šály. Nervózně, přesto odhodlaně, oddechovala teplou páru do vlnité látky. Očima sledovala nehybný bod před sebou na zemi a ztrácela se ve vlastní hlavě.
Bylo tomu sotva pár dní, co její přítel opustil jejich společný byt a pronajal si hotelový pokoj. Pár dní, které pro ni znamenaly věčnost. Pár dní, během kterých zjistila, že bez něj není schopna existence. Přebila v sobě veškerou svou tvrdohlavost a možná i špetku hrdosti. Měla spoustu času na zhodnocení celé situace a dokonce i na to, aby si uvědomila nejen jeho, ale i vlastní zavinění. Přes veškeré jeho chování měla na současném stavu naprosto stejný podíl jako on. Svou lhostejností, netečností a chladem, který k němu vysílala pokaždé, kdy se konečně objevil doma, ve snaze mu naznačit, že je nespokojená, jejich hroutícímu se vztahu nepomohla ani v nejmenší. Vyčítala si, že nebyla chápavější, že se nezajímala, že se nesnažila komunikovat. Nebýt jeho podpory, obětavosti a pochopení, nikdy by nemohla pracovat v divadle za almužnu, která byla doslova vydřená. Nikdy by si nesplnila svůj sen. Nenáviděla se za to, že dosud dovedla akorát slepě házet chybu na něho. Tentokrát však zcela nabyla vědomí toho, že na vztahu se podílejí dva a že pokud jsou tedy problémy, nikdy není vina jednostranná.
Semafor dal pěším pokyn k přejití silnice. Dav chodců okolo plavovlásky se rozešel kupředu. Ona však zůstala stát. Nehybně, jako přimražená, se stále potácela ve vlastních výčitkách. Bez mrknutí oka hleděla před sebe a okolní svět jakoby tu pro ni v tuto chvíli nebyl. Možná to bylo znamení, možná se tak rozhodl někdo shůry, možná jen neměla přemýšlet.
Vše se odehrálo až příliš rychle. Rychle pro leckterého přihlížejícího. Mladá dívka to však vnímala zcela zkresleně, jako by se nyní sama ocitla v jakési časoprostorové smyčce, kde život téměř neutíká, avšak z které není úniku a ani návratu. Nebezpečně to připomínalo scénu z jakéhosi velmi laciného filmu, který má konec jasný dávno před tím, než k němu vůbec stačí dojít.
V určité chvíli se plavovláska vymanila ze spárů vlastních myšlenek a pohledem k namrzlé vozovce, jež zela prázdnotou, došla zjištění, že zelená na světelném ukazateli už nějakou dobu svítí. Bez rozmyslu stoupla na kraj přechodu a svižným tempem se rozešla vpřed.
Poslední, co slyšela, než se se zpožděním rozhlédla okolo, byl ženský výkřik plný hysterie a nelítostné svištění brzd nezvladatelného vozidla. Jako přikovaná stála téměř vprostřed přechodu, zatímco s odhodláním a ledovým klidem sledovala auto řítící se na její drobnou postavu. Chtěla utéct, vážně chtěla. Ale její fascinace nastalou situací byla silnější. Končetiny jí neposlouchaly. Zorničky se jí rozšiřovaly. V okamžení přestal lomoz okolního světa doléhat k jejím uším. Pozorně naslouchala překvapivě klidnému tlukotu vlastního srdce a konejšila jím sama sebe.
Poslední, co viděla, než odevzdaně zavřela oči v očekávání prudkého nárazu, byly jeho oči.
Bílé auto podkosilo křehkou postavu mladé ženy, která byla ihned po dopadu na kapotu odmrštěna na namrzlou zem. Pár centimetrů se bezvládně klouzala po silnici, dokud jí krev, zpod jejího těla, nezastavila.
Poslední, co vnímala, než upadla do hlubokého bezvědomí, byla jeho vůně.
"Harry," vydechla neslyšně, než se okolo ní rozprostřela černočerná tma.
***
Poslední dobou si připadala jako v bublině. Jakoby k ní z dálky, z vedlejší místnosti, zkrátka odněkud, doléhaly nepříjemné monotónní zvuky. Přála si otevřít oči a vidět, kde se to nachází a co způsobuje ono znění, avšak nejspíš byla příliš slabá na to, aby se jí to podařilo. Nic ji nebolelo. Její tělo ale jak kdyby jí nepatřilo, nedařilo se jí ho ovládat. Připadala si jako ve snu. V živém snu, z kterého jí nebylo dáno se probudit. Snažila se zapomenout na své momentální pohnutky a místo toho se pokoušela vybavit si nedávné události a to, co jí sem mohlo přivést. Ale ani hlava ji neposlouchala. Nevěděla vůbec nic. Zdálo se jí, jako by takhle žila věčně. Stejně tak si ale byla vědoma toho, že něco není v pořádku. Myšlenky na minulost jí v hlavě splývaly v hustou mlhu nečitelných obrazů. Věděla akorát, že by jí zjištění tohoto faktu mělo vyvádět z míry. K jejímu překvapení se tak nedělo. Připadala si jako za sklem a uvědomovala si, že je pod nadvládou letargie, kterou si nedovedla racionálně vysvětlit. V tom všem stereotypu slýchala poslední dobou i jiné zvláštní zvuky. Nedovedla je pořádně popsat a ani rozpoznat, avšak jímal se jí pocit, že něco takového už kdysi slyšela. Její vjemy se s plynoucím časem postupně zintenzivňovaly a nabíraly zřetelnějších podob.
***
Ačkoliv se jí dny a noci slévaly v jedno, ačkoliv netušila kde právě je, cítila v posledních chvílích jistou změnu. Jakoby procitala z jednoho světa v ten druhý. Jakoby se vracela do vlastního těla. V tom všem však přišel i další nenadálý zlom. Dveře slabě bouchly. Pomalu se k ní odtud kradly rozvážné kroky jisté osoby doprovázené podivným šelestem čehosi. Zvláštním způsobem se cítila jinak. Vlastně měla dojem, jako by určitá vlna horkosti polila celé její tělo, které už přicházelo k sobě. Chůze příchozího ustala až nebezpečně blízko jejích uší. Ucítila příjemné šimrání na ruce, které putovalo po celé její délce vzhůru. Srdce jí zatlouklo tak rychle a výrazně, že v určitý moment neslyšela nic jiného. Tak moc se chtěla dotknout objektu, který byl zdrojem toho nádherného pocitu. Stále ale nemohla.

Slastný dotek ustal. Snad proto, aby ho vzápětí mohla pocítit na čele, odkud ohleduplně odhrnoval pramínky vlasů. V duchu se pousmála, neboť to shledávala roztomilým a vlastně měla zdání, že pokaždé, když se jí podobná věc děje, oplývá blahem a radostně se usmívá. Poté co kontakt s její pokožkou nadobro ustal, zaslechla trpký povzdech.
Z nenadání k ní dolehl chraplavý hlas zbědovaného muže. Při prvních tónech jeho zastřeného hlasu ji až nepříjemně bodalo u srdce. Celé tělo jakoby se jí nyní sevřelo a ačkoliv ho nemohla nijak ovládat, nervová zakončení v hlavě jí podávala jasné signály o tom, že jej má. Zřejmě se jí tak snažilo připomenout zapomenuté.
Zaposlouchala se do obsahu jeho řeči. Její empatická duše dala nyní nahlédnout do pocitů zlomeného muže. S každým jeho slovem, které k ní dolehlo a patrně bylo věnováno právě jí, nabíralo její vědomí zřetelnějších podob.
Vždyť by ho měla znát. V souvislosti s ním se jí na mysl prodíraly již povědomější obrazy. Vzpomněla si na sny z poslední doby i na nečitelnou mlhu vzpomínek a tak nějak podvědomě si je spojovala s chraplavým hlasem, který k ní plynul.
Byl pro ni momentálně přesně tím, co potřebovala. I když nechápala význam jeho výroků, i když si zatím neuvědomovala původ všech jeho úvah a asociací, tušila, že brzy najde klíč k veškerým svým nezodpovězeným otázkám. Litovala člověka ve své přítomnosti. Zdál se jí velmi ztrápený a zničený. V tento okamžik se možná bála přiznat si fakt, že by v tom mohla hrát roli právě ona.
Znenadání pocítila onen příjemný dotek znovu. Byl podstatně vřelejší a připadal jí známější než předtím. Dotyčný pevně tiskl svou dlaní tu její, jak kdyby se bál. Tak moc si přála mu stisk oplatit a uvědomit ho, že tu není sám. Že je tu s ním.
Drsná pokožka popraskaných rtů se dotkla hřbetu její levé dlaně. Skrze kůži vnímala i jeho horké slzy. U srdce ji znovu zabolelo, když se ponořila do děje, který jí vyprávěl...
V hlavě si promítala každý okamžik, každou jeho vyřčenou větu.
Postupně nabývala vědomí, že příběh už slyšela.
Že příběh už dávno a příliš dobře zná.
Že onen příběh napsal sám její život.

"Pamatuješ, London?" Slyšela z jeho úst a pochopila, že vyprávění skončilo.
Na mysl jí vyvstal obraz plavovlasé dívky, o které byla nyní přesvědčená, že není nikdo jiný, než právě ona. Končetiny jí brněly. Připadala si jako po dlouhém spánku. Jako by její tělo přicházelo postupně k sobě. Nebyl to příjemný pocit, neboť snad všude vnímala palčivou bolest.
Stejně jako její tělo, i její myšlenky a vzpomínky nabývaly reality.
Pomalu prostupovala stěnou bubliny, v které se poslední dobou ocitala.
"Mé chyby jsou tu pro tebe." Srdce jí prudce udeřilo.
"Abych je pro tebe napravoval." Uviděla před sebou přibližující se jasná světla auta a zaznamenala hysterický výkřik ženy v povzdálí.
"Abych tě díky nim vždycky našel." Před očima spatřila jeho oči. A byla si jistá tím, že to není nikdo jiný, než ten, kdo se právě bezradně krčí u jejího nehybného těla.
"Abych s tebou našel sám sebe." Vybavila si živou vzpomínku na prudký náraz i následnou bolest, která se znovu rozlila celým jejím tělem. Na bolest, která však nebyla větší než ta, kterou pociťovala před nárazem.
"Harry." Vzpomněla si na svá poslední slova, než byla uvržena do temnoty, v které se nyní nacházela a z které se pomalu ale jistě probouzela.

Kontrolky všech přístrojů začaly zběsile blikat, rutinní pípání se postupně zrychlovalo a přidávalo na intenzitě. Nicotný stereotyp nyní protrhla vlna nečekané změny.
"Harry," pojmenovala muže, který seděl vedle ní, a doufala, že jí slyšel.
Vzpomněla si.
Na vše.

S hrůzou přihlížel, jak se zprvu kontrolovaná situace z nenadání stala nezvladatelnou. Ruce pevně tiskl k ústům a napjatě tajil dech, zatímco ode zdi pozoroval svíjející se tělo na lůžku. Dívka ještě plně neprocitla, panenky otevřených očí měla protočené. Sama sobě násilím strhávala k hlavě, rukám i trupu připojené hadičky. Sbor sestřiček se ji snažil zklidnit.
Když se jednomu z doktorů zdárně povedlo aplikovat sedativům podobnou látku, plavovláska se začala postupně uklidňovat.
Nepříjemné zvuky okolních zařízení se pomalu ale jistě navracely ke stereotypu, který kudrnatý tolik vítal a o kterém si ještě před chvílí myslel, že jej nenávidí.
Tělo jí ochabovalo. Dech se zklidňoval. Unaveně pomrkávala. Zorničky se jí vracely do obvyklé polohy.
Než spokojeně zavřela víčka, očima vyhledala ty jeho a chabě se usmála.
***
"Vaše přítelkyně při probouzení utrpěla šok, EEG zaznamenalo přílišnou mozkovou aktivitu," podrbal se doktor na bradce, "ale nemějte obavy, již je mimo umělý spánek, teď jenom odpočívá. Předpokládám, že by se měla každou chvíli probrat a tentokrát už snad bez podobných obtíží."
"Děkuju," pronesl s vážnou starostí v hlase.
"Mohl bych," odmlčel se, "mohl bych teď za ní?" Zeptal se tiše.

Znovu přistupoval k lůžku, na kterém klidně podřimovala jeho přítelkyně. Poslušně se usadil na židli vedle a pral se s nutkavou potřebou se jí dotknout. Nejspíš se obviňoval ze šoku, který prodělala. Nechtěl jí znovu vidět ve stejné situaci. Snažil se přesvědčit sám sebe, aby se pro jistotu spokojil pouze s faktem, že je jí jakýmkoliv způsobem na blízku. Jak upřeně hleděl do její klidné tváře, na které pohrával stejný úsměv, jaký viděl před chvílí, začal propadat únavě, která ho rychle doháněla. Trpělivě a mlčky si prohlížel její obličej a opomíjel všechny ty šrámy a podlitiny, které viděl. Sjel více do křesílka a hlavu si zapřel o opěrku.
Obrazy před ním se začaly zvláštně rozplývat. Tělem pomalu přestával vnímat objekt pod svým tělem. Začínal se nořit do jiného světa.
Usnul.

 


Komentáře

1 A. A. | 14. prosince 2013 v 23:13 | Reagovat

Ahooj,pisete strasne pekne ale nemate nekde nejake delsi pribehy??

2 Sidney Sidney | Web | 15. prosince 2013 v 23:27 | Reagovat

[1]: Ahoj:) Díky!
S Elis dlouhodobě obě uveřejňujeme na onedirection-ff blogu. Určitě tam od nás najdeš vícedílný povídky, třeba Latte Macchiato nebo Cocoa Cappuccino.
Ode mě třeba Special Moment nebo Until The Last Strike of My Heart.
Jinak o Elisiný kompletní tvorbě se můžeš dočíst tady http://elisff.blog.cz/ .
Měj se!

3 Cali Cali | 23. ledna 2014 v 14:39 | Reagovat

Jeeee a ty tvoje povidky jsou o kom abych vedela kde hledat :)

4 Sidney Sidney | Web | 24. ledna 2014 v 18:37 | Reagovat

[3]: Díkec za krásný komentáře!:) Všechny jsou s tim kudrnatým jantarem... Jedna je rozepsaná - Until the last strike of my heart, druhá je ukončená - Special Moment (moje prvotina, takže podle toho taky vypadá). Hehe:D

5 Kacenka Kacenka | 25. ledna 2014 v 16:43 | Reagovat

TVL :D uz jsem je nasla :D a UTLSOMH :D nechce se mi to tady vypisovat ...jsem jen zhltala !! :o
Ty si bozi clovicek :3
Mas fantazii kterou lec kdo nema ! a je to skvele ! stejne jako Elis jste proste dokonale ve psani :)
Na to druhe jsem se jeste nejak nedostala zatim jsem zhlatala vsechny vase jednodilovky ...vazne koukam ! :o

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.