My Mistakes Were Made for You 2/3

4. prosince 2013 v 20:40 | Sidney |  Sidney - oneshots

Lítací dveře, s výplní z mléčného skla, se pod nárazem rukou mladého kudrnáče prudce rozrazily. Vběhl do prostorné haly s recepcí, zatímco ho pomalu doháněl slabý průvan. Přerývavě oddechoval. Rukou si pročísl vlasy, zatímco se zmateně rozhlížel kolem. Zalidněnou místnost halila nepříjemná kakofonie zvonících telefonů a nesrozumitelných hlasů a slov. Skousl si ret a přesunul pozornost k přijímacímu pultíku.

"Lovett," vyhrkl ze sebe, sotva doběhl k recepční, "London Lovett." Opřel se lokty o dřevěnou desku.
Žena položila telefonní sluchátko a zpoza tlustých obroučků sjela nevychovaného muže přísným pohledem. Zavřela složku dokumentů v ruce a líně s ní plácla o stolek. Sundala si brýle a otráveně si protřela otlačený kořen nosu.
"Taky zdravím," odpověděla ledabyle, zatímco netečně pohlížela do svítícího monitoru před sebou. Kudrnatý muž netrpělivě protočil oči.
"Podívejte, potřebuju jenom vědět, kde jí najdu," začal vysvětlovat s ráznou gestikulací.
"A vy jste?" založila si ruce na prsou. "Rodinu zraněné už jsme dávno kontaktovali."
"Harry Styles," představil se, "já jsem teď její rodina."
"Volali jsme jejím rodičům," přerušila ho striktně, "ze Států přijedou, jak jen to bude možné."
"Neptal jsem se na její rodiče," zařval vztekle, "kde leží?!"
"Chovejte se slušně," zdvihla recepční ukazovák pro výstrahu, "není mou povinností vám cokoli říkat."
Kudrnáč si dlaněmi nervózně přejel přes obličej.
"Ještě je na sále," slitovala se mladá žena po chvíli, "čtvrté patro, sektor L. Před operačním sálem jsou sedačky a automat na kávu. Bude to dlouhá noc." Ukázala směrem k výtahu a povzbudivě na bruneta kývla.
"Děkuju moc."
***
Nevrle přecházel ode zdi ke zdi prázdné bílé chodby. S každým nádechem nasál do plic sterilní pach desinfekce, na který díky době, kterou zde vyčkával, již přivykl. V ruce nemilosrdně drtil prázdný kelímek od instantní kávy, a co chvíli napjatě pokukoval po kouřovém skle s nápisem "OPERAČNÍ SÁL 8". Zastavil se v pohybu a zbědovaně vydechl. Svěsil ramena a netrpělivě si prohlédl hodiny na zdi. Znepokojoval ho fakt, že od rozhovoru s ženou z haly uplynulo již bezmála půl hodiny. Znepokojovala ho nevědomost i nejistota, která v něm s přibývajícími vteřinami jen narůstala.
Nakopl odpadkový koš a vztekle do něj odhodil zmačkaný plast. Zapřel se rukou o zeď, zatímco druhou si přikryl ústa. Frustrovaně se posadil na polstrované křesílko a dlaněmi si protřel oči. Hluboce vydechl. Snažil se vypnout. Odpojit mozek. Utéct od reality. Poprvé za několik měsíců se pokoušel zklidnit.

"Promiňte, vy jste příbuzný?"
"Ano!" zachraptěl a odkašlal si, "Konečně." Vyhoupl se na nohy a přiblížil se k maličkému muži v bílém plášti. Zdvořile mu potřásl rukou.
"Oh, promiňte. Styles," reagoval kudrnáč na doktorovo zdvižené obočí, "jsem její přítel." Nasucho polkl, neboť si plně uvědomoval fakt, že jejich současná situace naprosto nevykazuje jedinou známku partnerství.
"Je-li tomu tak," podrbal si doktor bradku, "můžu vám sdělit, že zraněná byla nyní převezena na pokoj se speciální péčí. Její stav je zatím stabilizovaný." Mužíček natahoval svou paži proti vyděšenému mladíkovi a dával mu tak najevo, že se chystá odejít.
"Jste její ošetřující lékař?" nepřijal jeho pravici.
"Ano, to jsem," přitakal bílý plášť.
"A to mi víc neřeknete?!" valil hystericky oči.
"Co víc byste chtěl vědět?"
"Všechno," dychtil kučeravý muž, "podrobnosti o zranění, průběh operace, následky… Kdy jí budu moct vidět. Potřebuju jí vidět!"
"Uklidněte se," promlouval potichu lékař. "Asi byste se měl posadit," ukázal na křesílka u zdi.
"Děsíte mě, doktore," přiznal mladší z dvojice. Muž v bílém plášti se pohodlně posadil vedle něho.
"Víte," začal rozvážně a dlaněmi si přejel po bílých nohavicích, "vaše přítelkyně utrpěla velmi vážná poranění. Ihned po nárazu musel její mozek utrpět šok, a proto jistě upadla do okamžitého bezvědomí. Zpřelámaná žebra protrhla pravou plíci a naneštěstí i slezinu, čímž se spustilo masivní krvácení v dutině břišní. Pokud jsou tedy naše domněnky správné, žádnou bolest si neuvědomovala." Na chvíli se odmlčel.
"Mimo jiné prodělala těžký otřes mozku, otevřenou zlomeninu vřetenní i loketní kosti, pohmoždění pánve a pravého kyčelního kloubu. Dokonce jsme měli podezření na naštípnutý krční obratel, což posléze další vyšetření naštěstí nepotvrdila. Páteř by měla být v pořádku."
"Operace byla velmi náročná. Nedařilo se nám zastavit krvácení sleziny, která byla skutečně v dezolátním stavu. Nechtěli jsme cokoliv riskovat, především ještě větší ztrátu krve, proto jsme jí orgán odebrali. Z břicha jí momentálně vedou drény, takové hadičky, které mají za úkol odvádět zbytkovou krev z břicha ven. Kromě toho jsme jí museli vyjmout i část třetího laloku pravé plíce, neboť obsahovala úlomky rozdrcených žeber. Operace otevřené zlomeniny proběhla bez problémů a fixace pánve taktéž. Vaše slečna si nějaký čas poleží, ale až na pár viditelných pohmožděnin a tržných ran je tohle všechno."
"Všechno?! Děláte si legraci?! Je toho snad málo?!" nekontrolovaně vybouchl a nevěřícně rozpřáhl ruce.
"Uvědomte si, že vaše přítelkyně měla neuvěřitelné štěstí! Ještě teď nemáme vyhráno, ale jak jistě sám víte, slečna je bojovnice, tak nebuďte padavka a koukejte jí podpořit."
"A jak je na tom teď?" zklidnil se mírně.
"Teď je udržována v umělém spánku, její tělo si musí na tyto nemalé zásahy zvyknout. Špatná psychika by vše jen zle umocňovala."
"Cože?!"
"Buďte v klidu, dávky tlumivých látek budeme postupně snižovat, až se nakonec probere."
"A do té doby?"
"Do té doby jí můžete navštěvovat. Zatím vás k ní ale nepustíme přímo. Ztráta sleziny je pro imunitní systém obrovská rána, proto nechceme, a vy jistě také ne, riskovat možnost infekce."
"A následky?" "Bude moci znovu tančit?"
"Nohy a páteř má jenom otřesené. Je to otázka zotavení a rehabilitace. Toho bych se tolik nebál…"
"Tak čeho?"
"Nevíme, jak rozsáhle byl postižen mozek. Komoce, kterou prodělal, byla velmi těžkého kalibru, a v takových případech se většinou dostavují poruchy paměti."
"Ale neděste se, nemusí se nutně jednat o její ztrátu. Jen byste s tím měl počítat. Nezbývá než čekat, jak budou vypadat průběžná neurologická vyšetření."
Dlouhý rozhovor vystřídala několikaminutová chvilka drsného ticha.
"Chtěl bych jí vidět," protřel si prsty kořen nosu kudrnáč. Doktor se zamyšleně zamračil.
"Pojďte se mnou."

Přibližoval se k perfektně naleštěnému skleněnému povrchu a sledoval v něm svůj odraz, který se s každým jeho krokem zvětšoval a zároveň rozplýval. Tmavý nemocniční pokoj za stěnou projasňovala slabá reverzní zářivka nad čelem lůžka a blikající hodnoty na monitorech přístrojů, jejichž tlumené pípání ke kučeravému muži doléhalo i skrze prosklenou bariéru. Při pohledu na zubožené tělo na posteli ho bodalo u srdce. Slzy se mu hromadily v očích, na jazyku pocítil pachuť hořkosti a trup jako by mu někdo drtil ve svěráku. Dlaně opřel o sklo před sebou a zadíval se na rukávy zeleného pláště, v kterém byl oděn. Zakroutil hlavou a znovu přenesl pozornost ke spící dívce. Vypadala spokojeně, jako by jen hluboce dřímala. Krk měla zpevněný ortopedickým krunýřem, u nosu hadičky od dýchacích přístrojů, jindy dokonalý obličej nyní pokrývala velká spousta odřenin a podlitin. I přes její nespornou sílu se mu zdála natolik křehká, že se bál, aby se mu každou chvíli nerozplynula před očima.
Utápěl se ve vlastních výčitkách. Sžírala ho vina, kterou ve spojitosti s jejím stavem pociťoval. Rouška, kterou měl přes ústa, pod těžkými výdechy měnila na tvaru. Dlaň sevřel v pěst a proti sklu naznačil prudký úder. Chtěl jí povědět všechno, co doteď nestihl. Chtěl s ní sdílet společné ticho. Přál si jediné.
Být tam s ní a být tam pro ni.
"Chybíš mi," naznačil rty, zatímco čelo zapřel o studenou plochu před sebou.
***
Uběhlo pár dní. Zraněná dívka stále spala. Mladík za tu dobu opustil budovu nemocnice jen málokrát. Bláhově se snažil vynahradit tak dívce, ale možná i sám sobě, svou nedávnou zaneprázdněnost. Trpělivě posedával u zdi s okýnkem, všechen svůj čas trávil bedlivým pozorováním a tichým přemýšlením. Několikrát sám sebe přistihl, jak ke své přítelkyni promlouvá. Za poslední dobu si uvědomil spoustu věcí a měl čas je všechny důkladně přehodnotit. Monotónní zvuk zařízení už vůbec nevnímal, pach desinfekce taktéž. Dnešek pro něj nebyl výjimkou.
Bylo pozdě večer, kudrnáč už za dobu, co tu trávil, stihl odmítnout téměř dvacet pracovních telefonátů a vypít několik kelímků kávy. Protřel si oči a několikrát silně zamrkal, aby zahnal spánek, který se ho zmáhal.
"Měl byste si pořádně odpočinout," uslyšel za zády doktorův hlas. Zakýval hlavou a cosi zamumlal.
"Když bude vše tak, jak má, zítra vaši přítelkyni probudíme," snažil se zaujmout lékař, "přece nechcete, aby vás viděla v takovém stavu." Kudrnatý muž se nemístně uchechtl.
"Jestli si na mě vůbec vzpomene," dodal pochybovačně.
"Myslím, že byste se měl jít domů vyspat," zopakoval muž v bílém plášti.
"Půjdu, když mi slíbíte, že mě k ní zítra pustíte," pronesl vychytrale a konečně se otočil k lékaři čelem, "potřebuju s ní mluvit." Sklopil pohled k zemi.
"To by nemusel být takový problém," odvětil doktor a s rukama založenýma v kapsách svého pláště se jal k odchodu.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.