Ready Or Not // 4th

29. prosince 2013 v 22:45 | Elis |  Elis - oneshots




"Takže?" navnadil, nervózně čekajíc na její reakci. Věděl že čaj zabere, ale nebyl si jistý, jestli chutná stejně dobře, jako když mu jej dělávala matka. Vždy byl silný, to ano, ale pachuť hluchavky byla tak ubíjející, že mu Annie vždy do čaje zamíchala ještě květy meduňky, které ho udělaly sladším a snesitelným. "Vím že to asi nechutná nejlíp, ale pomáhá to."

Zvedla oči od hrnku. Chutnal příšerně. Nenáviděla meduňku. "To doufám.." pronesla s pobaveným úsměvem a i přes zkřivený jazyk a svázané hrdlo si odvážně lokla. Přivřela oči, aby se koncentrovala a nepozvracela se. Polkla a odložila hrnek na malou chvíli na stůl. "Proč jsi vůbec přišel?" zeptala se zpříma, nač v téhle situaci chodit okolo horké kaše. "Chci říct.." odkašlala si a přitáhla si froté deku blíž ke krku. "Vůbec se neznáme."

"Měl jsem o tebe strach," pronesl jakoby se nechumelilo. "Už včera, když jsem tě zahlédl z okna, jak skoro hodinu postáváš v tom dešti, jsem měl takové tušení, že se nachladneš."

"No dobře, ale - -"

"Neznáme se, ano, chápu.." přerušil ji. "Měl jsem pocit, že mě potřebuješ. Navíc jsem se doopravdy bál - po telefonu jsi zněla příšerně.." sám se natáhl pro hrnek, ne pro ten její, ale pro svůj ve kterém měl uvařenou silnou černou kávu. Věděl totiž, že dnes v noci zřejmě nebude moci spát, nebo spíš - že si to nebude moci dovolit. "A když jsem přišel.." zakroutil hlavou a odložil vychladlou kávu zpět na podtácek. "Leželas před postelí u dveří od koupelny, vůbec jsi nevnímala a navíc jsi zvracela - na chvíli jsem váhal, jestli nezavolat sanitku, ale nebyl jsem si jistý, jak to máš s pojištěním -"

I když se styděla za to, že jí viděl v tom nejhorším možném stavu a navíc ji zřejmě omýval od zvratků, tak ji zaujal jiný fakt. Ta věc s pojištěním. "Cože?" překvapivě přehltla další lok čaje. "Jak to myslíš?"

"Nebo ty jsi snad američanka?" zeptal se lehce nedůvěřivě. "Jsi z Anglie, nebo se pletu?"

Zaraženě přikývla. "Jak jsi to zjistil?"

"Jsem taky angličan.." až teď nasadil anglický přízvuk, který tak bravurně skrýval pod typický neořezaný americký akcent. "A tvůj přízvuk byl naprosto zřetelný," pousmál se. "Nehledě na to, že tvůj soused na můj dotaz, kde bydlíš odpověděl: ,To myslíš tu angličanku?'"

Ztuhla. Tváře jí lehce zrudly. "Soused?" zaváhala.

Přikývl a podíval se jí do očí. To stačilo na to, aby jí došlo, že se dozvěděl to, co by se dozvědět neměl. Vsadila by všechno na to, že se přihnal do domu a hledal Zoe. Jenže v tomhle domě žádná Zoe nebydlí. Tady bydlí prostě jenom Chelsea a o Zoe tu nikdy nikdo neslyšel. "Podívej.." promluvil potichu. "Já nejsem idiot a dovedu si věci spojit dohromady," mluvil naprosto upřímně. "Je to tvůj život, dělej si s ním co chceš," nebyl jízlivý, jen prezentoval holý fakt. "Ale ve lžích se žije špatně, to mi věř."

Oněměla.
Jak jednoduše a bez jediné známky rozčílení zvládl reagovat na fakt, že obelhává všechny ve svém okolí. Zarazilo ji to. Ucítila silné výčitky svědomí. Jak nerada lhala, ale byla to jediná možnost, jak jít dál. Začít si žít po svém.

"Jen by mě zajímalo - -"

"Jmenuju se Zoe.." bylo jí jasné, že se bude ujišťovat které ze jmen je to její. "Chelsea je jen jméno, co se mi líbilo - snadno se přehlédne a nezní tak hrubě. Lidé na něj zapomínají. Nikomu neleží v žaludku."

"Ty nechceš aby si tě lidi pamatovali?"

"Snažím se.." odmlčela se a stáhla pohled z jeho tváře, která stále zůstávala neutrální. "Snažím se osamostatnit. Začít žít po svém. Něco vybudovat." Nechal ji prostor, aniž by promluvil. "Odjela jsem z Anglie, jelikož mě to všechno ubíjelo. Rodina, která se zajímala jen o to, jak vysoký plat mi chodí na účet. Přátelé, kteří se ozvou jen když něco potřebují, nebo v krajní mezi, když potřebují něco po někom, koho znám já. To prostředí, každodenní stereotyp, rutina v práci, kterou nenávidím. Všechno mě to táhlo tam, kam jsem nechtěla.." vydechla a několika mrknutími zahnala slzy. "Bylo toho tolik.." popotáhla, hrdě zadržujíc pláč. "Tak jsem se rozhodla odjet. Rodičům jsem zalhala, že jsem povýšila. Přátelům jsem nakukala to samé a všem oznámila, že se nebudeme tolik vídat."

Když si byl jistý, že nechce pokračovat ani zacházet do zbytečných detailů, kterým by on stejně ze své pozice vůbec nerozuměl, rozhodl se promluvit. "Byla to dobrá volba?"

Podívala se mu zpříma do očí a její tvář se bolestně zkřivila. Obočí se zhouplo a oči se zaleskly. Hystericky kroutila hlavou a ze rtů jí vyšlo něco jako nesouhlas, který se v půlce zlomil a bez námahy se z něj stal vzlyk. "Včera," plakala a jeho tvář zjihla. Chtěl jí pomoci. Chtěl jí obejmout, ale nebyl si jistý, jestli by to vůbec něčemu pomohlo. "Jak jsem stála v tom dešti.." hřbetem ruky si těkavě setřela krupičky slz, co se jí hnaly přes hořící tváře. "Dívala jsem se na svůj odraz a nepoznala se."

To mu stačilo.
Nasrat na to, co je správné a co ne.
Nasrat na ideály.
Nasrat na představy.
Nasrat na všechno a na všechny.
Prudce se pohnul dopředu, což u něj nebylo zvykem. Vždy se pohyboval pomalu a rozvážně, skoro jako kdyby se bál, že by jí mohl jakkoliv vyděsit. Teď se spíš bál on - bál se toho, že kdyby jí dal prostor pro to se bránit, tak by to udělala, a to on nemohl dopustit.
Musel udělat několik rychlých kroků, aby se dostal až k místu, kde seděla ona. Schoulená v klubku, zabalená v dece, vzlykajíc do kolen.
Přešel až k ní a snížil se tak, aby měli oči na stejné úrovni. Oběma rukama ji chytl za ramena a slabě s ní zatřásl. Získal si tak její plnou pozornost. Vyvaleně na něj zírala. Oči uplakané, pohled zastřený. Bylo evidentní, že jí k tomu všemu bylo ještě stále špatně. "Chceš se vrátit domů?" otázal se zcela vážně. Oči vsakujíce se do těch jejích. Obličeje jen několik centimetrů od sebe. "Zoe," oslovil ji, aby ji probral z transu. "Chceš jet domů za svou rodinou?"

"T-to.." zakoktala a ret se jí roztřásl ještě o něco víc. "Nemůžu."

Jak by asi reagovali na to, kdyby znenadání přijela? Musela by jim dál lhát. Den za dnem by je musela pořád oklamávat, aby je udržela v klidu.
To by nezvládla.
A kdyby vyšla s pravdou ven? Nepochopili by to. Nechtěli by ji už nikdy vidět.

"Pomohl bych ti.." promluvil tiše.

Nevěřícně popotáhla. "Proč bys to dělal?"

"Já sám jsem s rodinou po incidentu tady v San Franciscu přestal na několik měsíců komunikovat.." prozradil. "Mamka a Gemma se rozhodly, že si koupí tu pekárnu, ale jakmile podnik upadl do mínusu, tak se na to vykašlaly. A odnesl jsem to já, jelikož to všechno bylo napsané na mě."

"Jakto?"

"Jednoduše jsem byl nejlépe finančně zajištěný člověk z celé rodiny," pokrčil rameny. "Psal jsem texty pro kapely," objasnil. "Jenže jakmile se pekárna dostala do schodku a nebyl už žádný obrat, navíc se i zadlužila, tak to matka vzdala a rozhodla se, že se vrátí zpátky do Anglie. Gemma zůstala jen chvíli, jelikož moc dobře věděla, že už se to nezachrání. Nechali mě v tom.
Všechny finance co jsem v té době měl, jsem vyhodil do trapu jen kvůli tomu, abych ten obchod vytáhnul z mínusu na nulu."

Její tváře již pomalu osychaly. "Kolik?"

"Přes devadesát tisíc dolarů," hnusilo se mu to jen vyslovit. "Dluh k městu za pronájem byl okolo třiceti tisíc, hypotéka na zaplacení vybavení se navýšila plus taxy za pozdní splacení, žaloval mě i potravinový distributor, se kterým matka sepsala smlouvu na pět let."

"Devadesát tisíc.." vydechla nevěřícně.

"Plus další deseti-tisíce za to, že jsem to postavil na nohy a začal sám od znova."

Na chvíli zauvažovala, ale nakonec se rozhodla aplikovat stejnou větu, jakou ji zaskočil on. "Byla to dobrá volba?"

Narozdíl od ní přikývl. "Texty píšu pořád, sice jen bokem, ale tahle práce co mám teď, mě baví -"

"Takže ta bokovka o které jsi včera mluvil - ta, u které jsi byl až do dvou do rána vzhůru - to jsi psal texty?"

"Ano," usmál se, ale nakonec sebou trhnul, aby navázal na nit, kterou chtěl rozvinout. "Chci ti jen říct, že po těch týdnech, kdy jsem svou rodinu v podstatě zavrhl a skončil naprosto sám, uprostřed ničeho, s pramálem peněz a úředníkama za zadkem, mi došlo že to sám dál zvládat nebudu. Usmířili jsme se. Jezdí mě navštěvovat a já je." Lehce se pousmál.

"Moji rodiče mi tohle nikdy neodpustí."

Zavrtěl hlavou. "Nesmysl."

"Odpouštět je božské, víš?"

"Ale Bůh miluje všechny a to bezpodmínečně," opáčil tak, že neměla co říct. "Teď bys měla dopít ten čaj a lehnout si. Nechci aby se ti opět přitížilo."

Mlčky odevzdaně přikývla a pomalounku vstala. "A ty -" Vykročila směrem do ložnice.

"Zůstanu tu přes noc, neboj se," uklidnil ji.

Otočila se za ním a i přes to šla stále kupředu. "To není nutné, raději se běž vyspat domů -" monolog přerušila její vlastní nepozornost. Zaraženě škobrtla o deku a čelem se práskla o dveře. "Aw.. shit shit.."

"No," mlaskl a vstal. Nabídl jí pomocnou ruku, kterou ji objal kolem pasu. "Myslím, že raději zůstanu."
 


Komentáře

1 Beh Beh | 29. prosince 2013 v 23:13 | Reagovat

Je to něco takřka z normálního života. Něco takového zbožňuju. + Tvé nepopíratelně úžasné psaní. Prokrista. Přemýšlím nad tvými povídkami dlouho do noci s písničkami, když se zaposlouchám do textu, slyším hlasy tvých hlavních hrdinek (hrdinů), jak mě vábí, abych se znovu ponořila do textů, které leží na mém nočním stolku.
Tvé povídky jsou závislost a tato není výjimkou.
Opět originalita a nápad.
Krásné a když to čtu s chlebíčkama, je to úžasný zážitek.
Vím, semlela jsem všechno dohromady, ale já doufám, že tě to alespoň trochu potěší a budu se snažit o pravidelné výlevy svých pocitů jak u tvých povídek tak i u povídek Sidney.
Jsem moc ráda za tento blog. Mám všechny dokonalé věci na jednom blogu.
:))

2 Lana Lana | 29. prosince 2013 v 23:23 | Reagovat

Táto časť je moja najobľúbenejšia! :) Koľko ich bude mimochodom ?

3 I.Blake I.Blake | Web | 30. prosince 2013 v 16:56 | Reagovat

Elis! ja nemám slov :) proste, najradšej by som ťa vynachválila do nebies, pretože si neskutočný talent!
teším sa na ďalšiu časť!!

4 Sidney Sidney | Web | 31. prosince 2013 v 1:59 | Reagovat

Asi tě zabiju! Nechápu, jak mi tohle mohlo unikat. A ty ani nedáš vědět a nic sakra!
Člověk je na čas asociální a vypatlanej a mezitim se ochuzuje o tenhle úžas!
Už nevim, co bych ti vlastně měla psát.
Já myslim, že za tu dobu, co tě čtu, už moc dobře víš, jakej vliv na mě všechno zpod tvých ruk má... Jak moc jsem z toho vždycky v prdeli a co přesně mě dohání k šílenosti.
Prostě jsi naprosto a bezkonkurenčně nejlepší a já tě miluju!
(Jednou to přijít muselo - Sidney napsala stupidní komentář, omlouvám se, že to odnesla zrovna tahle dokonalá povídka.)

5 Ann Ann | 17. ledna 2014 v 17:28 | Reagovat

Nemám slov, kdy konečně bude další?????? :O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.