Twenty-six

4. prosince 2013 v 18:05 | Elis |  Elis - oneshots

Na konci stránky v článku vždy najdete odkaz, co vás přesměruje na další stranu povídky (pocídka byla moc dlouhá a nevešla se do jednoho článku). Budu moc ráda za komentáře. Klidně ke všem stranám. Užijte si to! :)

Věnováno Domi, ona ví proč a já taky, a to stačí.



Zhluboka jsem se nadechl a přivřel oči. Studený vzduch mi osvěžil mysl a rozproudil krev v žilách. Postával jsem přede dveřmi, co vedly do hotelu, kde jsem měl zaplacený jeden z pokojů, a snažil se ignorovat stovky lidí, co se mě nenápadně snažili vyfotografovat.

Noční Los Angeles. Co víc si přát.

Vykročil jsem ze stínu, který na mě vrhal vchodový pilíř a vystoupil na okraj chodníku.
Rozhlédl jsem se.
Na pokročilou noční dobu ve všední den, byla okolo stále spousta lidí. Zdálo se, jakoby snad nikdo v L.A. neřešil, jestli je úterý nebo pátek. Nikdo zřejmě nepotřeboval ukládat své děti do postele, brzy vstávat do práce, nebo normálně fungovat. Město andělů ale nikdy nespí, no ne?

Vydechl jsem a spatřil slabý obláček páry, co se mi vydral z úst. Bylo asi trochu naivní vyjít si ven jen tak v košili, aniž bych si vzal kabát. Letní noci byly chladné, hlavně teď, když se blížil úplněk.
Rozešel jsem se a snažil se vmísit mezi spleť lidí. Hlavu jsem měl vztyčenou vzhůru a pozoroval všechna ta světla, co se odrážela od prosklených vitrín. Vysoké mrakodrapy se nade mnou tyčily, jako kdyby mě chtěli pozřít. Připadal jsem si jedinečný a ztracený zároveň. S mírným uchechtnutím nad sebou samým a nad svými naprosto stupidními myšlenkami, jsem si strčil ruce do kapes u kalhot a se skloněnou hlavou si prorážel cestu skrze nahuštěný houf teenagerů, kteří by mě jisto jistě během několika vteřin poznali. Byli však v náladě, opilí a zcela mimo a to mi takříkajíc hrálo do karet.
Z hlavní třídy jsem zahnul do ulice, ve které to žilo naprosto stejně jako v té, ze které jsem před několika málo okamžiky uhnul. Nebyl tu jediný klidný kout, což mě lehce vyvádělo z míry. Zmatek, smích a křik všech okolo mi sice poskytoval dostatečnou ochranu od toho, aby si mě kdokoliv všiml, fotografoval mě a snažil se se mnou nevázaně bavit, ale já potřeboval najít místo, kde bych si mohl oddechnout a uvolnit se. Místo, kde bych mohl přehnaně řešit své paranoidní myšlenky a problémy, které jsou jen v mé hlavě.
Někdo do mě vrazil a vyvedl mě ze směru - navíc přerušil tok mých myšlenek. Slabě jsem se otočil, abych se omluvil za svou nepozornost, ale jediné, co jsem uviděl, byly vzdalující se záda menšího kluka, který se smál na celé kolo a jeho přátelé s ním. Zřejmě ho naše srážka nevyvedla z dobré nálady a nepokazila mu večer.
Zavrtěl jsem hlavou a sešel jsem z chodníku na silnici. Rozhlédl jsem se a obezřetně jsem přeběhl z jedné strany vozovky na druhou. Ladně jsem vyskočil na obrubník a po chodníku kráčel kupředu. Bylo zřejmé, že se dostávám do úpatí luxusnějších butiků a klubů. Všude okolo postávala drahá auta. Byl slyšet klapot podpatků a hraný smích smetánky.
Rukou jsem si upravil vlasy, a pak ji opět schoval do kapsy.
Zpomalil jsem, když mě zaujalo něco zvláštního. Osoba, která nesplývala s davem. Dívka, která v tichosti vykročila zpoza něčích zad. Rty měla stočené do slabého úsměvu, který se pomalu měnil na pevnou přímku. Lidé se okolo ní měnili ve stíny a já byl schopný registrovat jen její ladné křivky, jež byly schované pod uplými černými šaty. Na nohou měla vysoké podpatky a bylo vidět, že je na jejich nošení zvyklá.
Ukročila dopředu a já se zastavil. Sledoval jsem její profil, který byl osvětlený blikajícími spoty nad kluby. Pozoroval jsem jak její bledá pokožka odráží všechny barvy města. Byla jako nepokreslené plátno které čeká na pravého umělce.
Posadila se na okraj chodníku a rukama objala vlastní nohy. Složila bradu na kolena a zadívala se na lesklou silnici. Její oči byly naprosto bez emocí. Vyprahlé a mrtvé. Působila jako smítko prachu ve vzduchu - sotva viditelná, snadno přehlédnutelná a přesto existující.
Něco se ve mně pohlo, a společně s tím něčím jsem se pohl i já samotný. Mé kroky byly těžké a v uších mi hučel roj včel. Často jsem jednal iniciativně a až přehnaně bezmyšlenkovitě, ale tohle bylo rozdílné. Chystal jsem se zajímat o někoho, kdo jen okrajově vnímal svět kolem sebe. "Jsi v pořádku?" neslyšela mě. Přiložil jsem jí ruku na rameno a přikrčil se. Škubla sebou a vyděšeně ke mně vzhlédla. Její oči byly hluboké a plné skryté bolesti. Všiml jsem si, že jejich barva byla temně zelená - temně zelená slévající se v modř rozbouřeného moře. Mé prsty se zaklesly do jejího ramene. "Jsi v pořádku?" zopakoval jsem svou otázku odhodlaně.
Několikrát po sobě zmateně zamrkala. Prohlížela si mou tvář a já tu její. Její ústa se mírně pootevřela a já čekal, že mi odpoví. Místo toho se zarazila a rty opět semkla k sobě. Jen mi naučeně přikývla a hned na to ode mě odtáhla pohled. Opět sledovala lesklou vozovku.
Cítil jsem se nepotřebný.
Zklamaně jsem odvrátil tvář a napřímil se. Má ruka sklouzla z jejího ramene a já se opět dal do kroku. Přízemní vítr vrazil do mého trupu a vehnal mi slzy do očí. Sklopil jsem hlavu a zadíval se na vlastní nohy. Na to jak utíkají od člověka, který jasně lhal jen pro to, aby neobtěžoval někoho jako jsem já.
Prudce jsem se zastavil. "Vezmu tě domů, chceš?" vyslovil jsem zdvořile a pomalu se otočil jejím směrem.

Překvapeně ke mně vzhlédla. "Proč bys to dělal?" Měla čistý anglický přízvuk. Nebyla to američanka.

Pokrčil jsem rameny. "Dovolíš mi, abych tě doprovodil domů?"

Ztěžka vydechla a zatřásla hlavou, snad jakoby se snažila zahnat slzy. "S někým tu jsem, je mi líto." Rty se jí opět zkroutily do toho naučeného, snadno prokouknutelného, falešného úsměvu a já ucítil vlnu nevole, která mi jasně říkala, že ji musím odvést pryč.

"Nikoho tu nevidím.." pronesl jsem pevně a přešel blíž. "Takže usuzuji, že jsi v jeho společnosti nerada, jinak bys tu neseděla v takovém chladnu úplně sama."

"Už bych se nesměla vrátit." Ignorovala má poslední slova a reagovala na mou nabídku ohledně doprovodu.

"To nemusíš."

Suše se zasmála a zavrtěla hlavou. Zdálo se, jako kdyby kárala sama sebe a snažila se mě vyhnat ze své hlavy. "Co ty o tom můžeš vědět.." šeptla stroze a odvrátila ode mě tvář. Bylo mi naprosto jasné, že ví kdo jsem. Poznala mou tvář a moc dobře věděla, kam si ji zařadit. Typuji, že možná někam do šuplíku s názvem: bohatá hvězdička z Británie, co ví hovno o životě. "Jsi jenom kluk." Zarazil jsem se, když mi došlo, že nenarážela na to, že jsem mediálně známý, že zpívám v kapele a že jsem, podle všech natvrdlých kritiků, jen šťastlivec s kupou peněz za prdelí.

Narážela na můj věk - na mládí, co pomalu ale jistě mizelo, a já se za ním jen nešťastně ohlížel. Zamračil jsem se. Mohlo jí být tolik jako mně, a i přesto mě obvinila z toho, že jsem jen kluk. "Je mi dvacet." Pronesl jsem hrdě.

Zpětně jsem poznal, že to vyznělo spíš vynuceně a dětsky. Jako bychom mezi sebou porovnávali hračky na pískovišti. Neuniklo mi, jak jí zacukal levý koutek. "Vždyť říkám.." povzdechla si. "Kluk."

S podrážděným výdechem jsem rozhodil rukama na důkaz toho, že se vzdávám. Naprosto nekorektně a bez vyzvání jsem se ladně usadil několik centimetrů od ní - napokon s velkou opatrností, abych neporušil její diskrétní zónu. "Kolik ti je?" zeptal jsem se zpříma.

"Šestadvacet."

Překvapeně jsem si ji změřil pohledem. Nenapadlo mě, že by mohla být starší - rozhodně ne o šest let. Vypadala, jako by právě odmaturovala a oslavovala ve víru města, ne jako člověk, co by v jejím věku momentálně promoval. Možná klamala tělem. Přeci jen měla štíhlou postavu, kterou měla schovanou jen pod krátkými šaty. Zdálo se, jakoby chtěla vypadat mladší, nebo jako kdyby to po ní někdo vyžadoval. "Harry, jen tak mimochodem," přešel jsem otázku jejího věku bez jediné poznámky, přitáhl si nohy k hrudi a složil skřížené ruce na kolena - hlava mi tak usedla v jamce, která se vytvořila v ohbí lokte.

"To, že už nejsem v teenager neznamená, že nevím kdo jsi.." zněla lehce podrážděně, ale zřejmě mou výzvu v podobě představení pochopila. "Isabella," pronesla smířlivě.

"Takže, Bello," zdomácněl jsem její jméno a přívětivě se usmál, což neviděla, jelikož sledovala projíždějící taxíky. "Proč jsi v L.A.?"

"Za prací."

Pokýval jsem hlavou a lehce očima zkontroloval okolí, jestli si náhodou někdo nevšiml, že Harry Styles dřepí v roztrhaných jeansech na chodníku vedle neznámé dívky, se kterou se snaží nenuceně navázat rozhovor. "Au-pair?"

Zvedla hlavu a změřila si mě nevěřícným pohledem. Slabý přízemní vítr jí zvlnil konečky temně hnědých vlasů a já poprvé ucítil její vůni. Voněla sladce - což ji na vzhledu teenagerky ještě přidávalo. Podle intenzivní vůně byl parfém kvalitní, což notně znamenalo, že musel být velice drahý. "Jsem.." odmlčela se a rukou si urovnala vlasy, aby jí okolo hlavy nepoletovaly tak, jak nechtěla. Pootevřela rty, ale nakonec se v půlce nádechu zarazila a pobaveně se uchechtla. Poté, podruhé za celou dobu, upřela pohled do mých očí a zcela s klidem vydechla. "Podívej se na mě," vyzvala mě zpříma. "Mám na sobě šaty za tisíc dolarů, boty dražší než tvoje auto. Je mi přes pětadvacet a vypadám, jako kdybych sotva dokončila čtvrťák na střední škole.." mluvila velice tiše a vyrovnaně. "A.. opravdu si myslíš, že bych se jako au-pair potloukala zrovna tady? V tomhle?"

Ignoroval jsem fakt, že se v jejích očích zaleskly slzy, které se snažila hrdě zahnat, a lehce se naváhl dozadu a očima se zahleděl na klub, co za našimi zády hrál ve všech barvách. Byl to ten klub, kde se schází smetánka z centra. Místo, kde se poměřovali nejbohatší manažeři a vedoucí velkých firem. "Jsi tu dobrovolně?" zeptal jsem se nejistě a napřímil se.

Přikývla - což pro mě byla do jisté míry úleva.

"Děláš někomu doprovod?" zeptal jsem se co nejvíc korektně, a jak bylo vidět, tak mou snahu ocenila. "Jak dlouho?"

"Devět měsíců."

Její hlas byl tak monotónní a já cítil, že se mi nálada těžce mění a že mi začíná být skoro do pláče. Byla tu devět měsíců. Devět měsíců sloužila někomu, kdo si to mohl dovolit. Hrála si na přítelkyni. Na milenku. Možná na manželku, kdo ví. Doprovázela svého zaměstnavatele na konference, na party, při cestách,.. zřejmě se o něj i starala. Bylo vidět, že je ztracená a naprosto vyčerpaná. "Proč neodejdeš?"

Zasmála se a lehce se sklonila k levé straně. Sebrala ze země svou kabelku a ladným pohybem ji otevřela. Dlouhými prsty se v ní několikrát přehrábla a věnovala ji dlouhý pohled. Její jednání jsem nechápal do doby, kdy se ke mně obrátila a donutila mě tak zvednout hlavu z rukou. Napřímil jsem se a přejel jsem její ruce nechápavým pohledem. Zdálo se, že mi nabízí možnost, abych nahlédl do obsahu její příruční kabelky. Po očku jsem zkontroloval její výraz, jestli jsem její chování pochopil správně. Dle jejího pohledu jsem usuzoval že ano.
Obočí se mi spojilo do dlouhé linie. S jistou dávnou nedůvěry jsem naklonil hlavu na stranu a přijal její kabelku do svých rukou. "To je ten důvod?" zeptal jsem se skoro zbytečně, když mé oči visely na několika balíčcích bankovek, co se krčily na dně tašky. Byly to stohy sto dolarovek. A nebylo jich málo. "Peníze?"

"Čekal si snad nějaký srdceryvný příběh o tom, že se nemám kam vrátit a proto tu zůstávám, jelikož mi nic jiného nezbývá?"

Popravdě ano, to by snad čekal každý.
Odložil jsem její kabelku do volného prostoru, co se mezi námi vyskytoval, a zpříma se jí podíval do očí. "Co tě sem přivedlo?"

Povzdechla si. Zřejmě ji mé vyptávání se šlo trochu proti srsti. "Maturovala jsem napodruhé, nedostala jsem se na školy, na které jsem se dostat chtěla. Když mi uběhly dva roky, tak mě přijali někam, kde jsem ani nechtěla být. Čtyři roky jsem studovala něco, s čím nemám naprosto nic společné a nakonec i odpromovala," zkrátila svůj příběh jak jen to šlo a sytě vydechla. Všiml jsem si, jak se její spodní ret otřásl, ale pro tentokrát jsem to připisoval stupňujícímu se chladu, než-li návalu emocí. "Vylezla jsem ze školy a došlo mi, že nemám absolutně tušení, co bych chtěla dělat. Jediné, čím jsem si byla jistá bylo to, že makléřkou být nechci - což byla docela ironie, jelikož jsem ten obor studovala několik let," suše se zasmála sama nad sebou. "Několik měsíců jsem nedělala vůbec nic, navíc mě živili rodiče. Bylo to ubíjející. Potřebovala jsem vypadnout. Najít sama sebe. Poznat svět. Navštěvovat cizí země. No, a tak mě napadlo odjet do Ameriky jako hosteska, alespoň pro začátek," pokrčila rameny. "A teď je ze mě tohle."

Duší i tělem pomáhat bližnímu svému - tak se píše v Bibli,.. to jest slovo Boha. Pomáhat bližním je obecnou součástí morálky vycházející z křesťanství. Je to součást víry. Součást celku. Součást mě. Nemyslete si o mně, že jsem přehnaně intelektuální, ne-li až spirituální. Víra je jedna z věcí, co mi pomáhá držet se nohama pevně na zemi. Je to únik od všeho stresu, kterým jsem každodenně obklopený. Je to moje malá soukromá cesta, po které kráčím jen s těmi, se kterými chci. "Dovol mi tě odsud odvést." promluvil jsem pokorně.

"Kam?" zeptala se s nepochopením. "Bydlím tam, kde bydlí Isaac," poprvé vyslovila jméno svého zaměstnavatele. "A doopravdy na tom nejsem finančně tak dobře, abych si zaplatila pronájem někde v okolí."

Uchechtl jsem se a pomalu se postavil. Zmateně ke mně vzhlédla. "Říkala jsi, že chceš poznat svět, ne?" mé rty se roztáhly do pokorného úsměvu. Vítr mi narážel do těla a hluk města se ztrácel mezi námi dvěma, jako bychom stáli mezi zdmi. Sledoval jsem, jak se její oči rozšířily a jak se celé její tělo naplo. Rty měla pootevřené a zdálo se, že snad i nedýchala. Viděl jsem v ní jen těžce přehlédnutelnou touhu, která se mísila se strachem z neznámého a se sebezapřením. Nakonec jsem s úsměvem pokrčil rameny a pousmál se. Nemohl jsem všechno nechat jen na sobě. Já už své rozhodnutí učinil - rozhodl jsem se nabídnout jí svou pomoc, možná i důvěru, kterou jsem již několik let nemohl ve svém těle najít. Rozhodl jsem se správně.

Teď byl čas na ní.
Na její rozhodnutí.

Ladně jsem se otočil na patě a strčil obě ruce do kapes od kalhot. Zvedl se vítr, a skoro se zdálo, jakoby mě chtěl přišpendlit k zemi. Sotva jsem se pohyboval dopředu, sotva jsem slyšel jiný zvuk něž ruch ulic a šum ostrého větru. Sotva jsem ucítil dotyk na své paži. "Počkej," oslovila mě tiše. "Jak bych mohla poznat svět?" zeptala se a v jejím hlase rezonovala naděje.

Otočil jsem se. Stála několik centimetrů ode mě. Díky vysokým podpatkům byla stejně vysoká jako já. Sledoval jsem, jak se na její bledé tváři opět odráží všechna světla z ulice a neodolal jsem lehkému úsměvu, co mě svrběl v koutcích rtů. Vypadala jako dítě. Dítě, co se doslechlo o tom, že by se mu mohl splnit sen.

DALŠÍ STRANA

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.