Behind That Fucking Wall - 8. DÍL

11. března 2014 v 18:00 | Sidney |  Behind That Fucking Wall
suchý humor, vulgarismy, nespisovný jazyk, erotično
"Papillon de l'encre"


"Doprdele!", zařvala a poraženě zaklonila hlavu. "Příště se čum, kam šlapeš, sakra!" ohlédla se za hříšníkem, který dál svižně kráčel po ulici s telefonem u ucha, a zdálo, že si vůbec nevšiml, co svou korpulentní postavou způsobil.
"Shnij v pekle! Právě jsi mě připravil o mojí každodenní dávku horký čokolády," křičela za ním, ačkoliv jí bylo jasné, že jí slyšet nemůže, "jestli tě to vůbec zajímá, ty imbecile!" Sakra tohle bude den, doufám, že už nemůže bejt hůř. Rozčileně odcupitala k nejbližšímu koši, do kterého následně se soucitně nakrčeným obočím odhodila prázdný kelímek ze Starbucks. Prohlédla si svůj pracovní kostým. Na popelavě šedé košili, kterou měla zakasanou v černé přiléhavé pouzdrové sukni, jež jí sahala až na kolena, se nyní vyjímala obrovská hnědá skvrna. Dívka rozhodila rukama a odevzdaně pohlédla k nebi. Proč?! Dneska už vážně nemůže bejt hůř. Nakvašeně dupla podpatkem o asfalt, načež se velmi nemotorně skácela k zemi. Omyl! Rozhlížela se kolem sebe, když se setkala s pohoršenými obličeji kolemjdoucích. S patřičnou dávkou ironie se zašklebila a vyštěkla: "Pokračujte v krasojízdě, tady neni nic k vidění!" Zamračeně si prohlédla své boty, když zjistila, že deseticentimetrový podpatek jedné z nich se nevinně válí opodál. Aha jasně… Karmagedon nezklamal! Jako pokaždé, když se stala obětí nějakého trapasu či bizarnosti, propukla v neřízený záchvat smíchu. Plácla sebou o zem a v křečích se převalovala z jedné strany na druhou.
Jakmile nabyla pocitu, že této pouliční estrády již bylo dost, posadila se a zkontrolovala počet ok na svých černých silonkách. Proč jsem si já kráva nevzala hnědý?! Důstojně, jestli to ovšem v této situaci vůbec šlo, se postavila a zapnula si knoflíky svého tmavého sáčka, aby tak alespoň částečně zakryla sytou mapu na svém svršku. Rukama si zkontrolovala drdol na temeni, a když se ujistila, že je vše ostatní v relativním pořádku, s lodičkami v jedné ruce a malým kufříkem v druhé se znovu vydala na cestu do práce.
***
"Nic. Neříkej." Výstražně zdvihla dlaň s botami, když dupala recepcí okolo tetelící se Isabelle, která nyní vypadala, že každou chvíli vybuchne zvědavostí anebo jednoduše škodolibým smíchem.
"Jdeš pozdě, Reilly," popíchla jí recepční ještě, než zmizela ve výtahu. Řekni mi něco, co nevim.
Celou cestu do osmého patra sváděla okázalé vnitřní monology, zatímco doufala, že potká co nejméně lidí. Avšak ihned ve druhém podlaží k ní přistoupila partička seriózně vyhlížejících mladíků v perfektně padnoucích oblecích. Jak já miluju tyhle stážisty. Nervózně se zakousla do rtu a snažila se s co největším vypětím všech sil splynout se stěnou za sebou. Bez úspěchu.
"Dlouhá noc?" neodpustil si drzou otázku ten černovlasý. Prohlédla si jeho hranatý obličej a hladce oholené tváře. Na okamžik se zamračila.
"Debilní ráno," odsekla.
"To se teď nosí?" ukázal nejvyšší z nich k jejím potrhaným silonkám.
"Chlapče," převrátila očima, " udávám současný londýnský trendy. Zejtra toho bude plný město."
"Já myslel, že noviny," reagoval pobaveně blonďák v šedivém saku.
"Tak odhadls mě dobře," usmála se sladce, "jsem sice celebrita, ale muj PR se o to hravě postará."
"Je dobrá," pronesl černovlasý, zatímco pohledem pátral v uznalých tvářích svých kamarádů.
"Hej," zvýšila hlas, "já jsem tady."
"Všimli jsme si, puso," zaculil se blonďák. Puso?!
"Stážistka?" otázal se nejvyšší. To víš, že jo, ty…
"Osmý patro, čtvrtej kvadrant, masivní dveře z třešňovýho dřeva, obrovskej mahagonovej stůl," vyjmenovala.
"Heh," vydechl černovlasý, "tak to vypadá, že děláme spolu. Už jsi tu byla? Jakou máme šéfku?"
"Nech se překvapit," zazubila se a s tlumeným cinknutím se vydala ven z výtahu. "Pánové," pronesla dramaticky, když opouštěla prostor.
"Ten oběd platí? Sejdem se dole na recepci," řekl ještě černovlásek směrem ke dvěma mužům, než se vydal za ní.
Prohlížel si její záda a po chvíli sám sebe přesvědčil o tom, že zkrátka není v jeho silách odtrhnout oči od jejího perfektního zadku. Vlnila jím ze strany na stranu. Sledoval, jak se jí upnutá sukně pod každým krokem decentně a střídavě krabatí nejprve na jednom a pak i na druhém boku. Tady se mi bude líbit.

"Přestaň mi vejrat na prdel," prohodila jen tak mimochodem a ani se neráčila otočit. Přistihnutý se na moment zarděl. Zavrtěl hlavou, ale ani se nepokusil cokoliv namítat.
"Tohle je naše interní recepce," ukázala nalevo, "ahoj Florence," kývla přátelsky na ženu za pultíkem, "měl by ses za ní stavit, však víš, podepsat papíry a tak, ona ti pak řekne, co a jak."
"A kam jdeš ty?" zastavil se a sledoval její vzdalující se osobu.
"Mám práci," oznámila mu, zatímco stále kráčela kupředu, "brzo se uvidíme."
***
Zabouchla za sebou dveře své kanceláře. Vysoké platformy odhodila do jednoho rohu místnosti, s kufříkem mrskla o dřevěný stůl a následně se skácela do svého pohodlného kancelářského křesla. Zapřela se o opěradlo a nohy vytasila vzhůru. Vzápětí si přehodila jednu přes druhou tak nešikovně, že bylo až s podivem, že ze stolu neskopla vázu s tulipánem. Na moment zavřela oči, ale následně svůj zrak upřela ke svému dnešnímu potuněnému outfitu. Zavrtěla palci na nohou a pobaveně sledovala díry, které její punčochy zdobily. S úsměvem si povzdechla a natáhla se po sluchátku od firemního telefonu.

"Florence?"
"Reilly? Potřebuješ něco?" odpověděla jí mladičká žena francouzským přízvukem.
"Jak jste na tom?"
"Jo," protáhla, "zrovna si pročítá smlouvu, myslim, že každou chvíli budeme hotový… Mám ti ho tam pak poslat?"
"Byla bys hodná… Dneska je příšernej den, hodlám ho pořádně zaškolit."
"Chápu," smála se potutelně dívka na druhé straně, "mimochodem, máš zavolat Chantal, prej byla v tvý kanceláři, nechala ti tam nějaký prospekty, ale chce to s tebou ještě probrat, nebo co…"
"A jéje, koukám na to," zamračeně zdvihla papír a zběžně si začala pročítat jeho obsah, "jasný, díky za info… Chan zavolám co nejdřív. Mimochodem…," odmlčela se, "nebyl nějakej problém s tim, že jsem tu nebyla přesně v sedm?" Zahihňala se.
"Znáš Chantal," chichotala se Francouzska, "je to hroznej pedant, divila se, že tu ještě nejsi, ale nijak víc se nad tím nepozastavovala…"
"Uf," vyfoukla a úlevně protočila oči, "ostatně, nějaký zkušenosti se mnou v Paříži už nasbírala," chechtala se do sluchátka, "divila bych se, kdyby se mě snažila převychovat, když se jí to za ty 4 roky tam vůbec nepovedlo…"
"No jo," přitakala dívka, "o tobě, jako stážistce, se vypráví dost komický storky… Musím končit, už za mnou míří s tim papírem… Teda řeknu ti, je to celkem kocourek," zašeptala do telefonu.
"Je to spíš pěknej machýrek," protočila oči, "jsem zvědavá, jestli je tak schopnej, jak se tváří."
"Zatím Reilly a zavolej tej Chantal."
"Rozkaz, šéfe. Vyzvednu tě, až půjdu na oběd," zavěsila.

"Chan? Tady Reilly," zvolala do telefonu.
"No nene, ty taky chodíš do práce?" rýpla si žena.
"Ale no tak, měla jsem příšerný ráno," odmlčela se, "buď ráda, žes neviděla můj vohoz, asi bys mi dala hodinovýho padáka… Ještě, že nemám žádný schůzky…"
"Kdybys nebyla tak okouzlující, drahoušku, a kdybych ve firmě nepotřebovala tvý nepopiratelný a nenahraditelný schopnosti,"odmlčela se dramaticky, "nemusela bych vidět ani tvůj outfit k tomu, abych tě vyrazila."
"Víš, co na tobě zbožňuju, Chantal?" zeptala se spíš řečnicky. "Že si za každých okolností zachováváš svojí distingovanou tvář… A že jsi na prvním místě hlavně dáma."
"Rektální alpinismus?" zasmála se. "Víš, že já na tyhle věci moc nejsem. Ale k věci…"
"No tak, Chan," zacukrovala se sluchátkem.
"Koukalas na ten papír, co jsem ti tam nechala?"
"Zběžně jo," prohlédla si znovu složku nového klienta, "co je to tak speciálního, že to předem musim probrat s tebou?"
"No, řekněme…," zahihňala se, což se moc často nestávalo, a tak se Reilly zamyšleně zamračila, "jeden můj starej známej… Trochu jsme spolu blbli, když v Paříži studoval… No, zkrátka…"
"Počkej, myslíš toho muslima?"
"Reilly! To se nehodí," pokárala její narážku.
"Promiň, ale nezavřelas o něm tehdy pusu, bylo od tebe sakra nefér, žes mi ho nikdy neukázala," protočila oči.
"Zkrátka jsme se minulej tejden sešli," přiznala.
"Ty dračice!"
"Byla to fajn večeře, je to pravej gentleman… Ale spíš jde o to… Zmínil se mi o svým kamarádovi. Dokončuje svojí práci, a pak má v plánu vernisáž, tak mě napadlo… Jsi na to třída, mohla bys mu s tou realizací a tak vůbec se všim trochu pomoct, co?"
"Hm, proč ne," prohodila, zatímco zkoumavě prohlížela údaje v dokumentu, "koukám… Vystavoval po celých ostrovech, MgA. a Ph.D. v oblasti umění? Řekni mi, proč někdo takovej pracuje v tý nejpochybnější části Londýna?"
"Ty o těch titulech pomlč… MgA. máš taky a to, že máš Ph.D. z psychologie je jenom detail," prohodila, "a co je na Finsbury Parku podezřelýho?"
"No já nevim," pokrčila rameny a přimhouřila oči, "nedovedu si představit týpka s francouzským baretem a paletou v ruce, jak si s deskama v podpaží vykračuje tam v těch gétech."
"Jo, to jsem ti neřekla," dodala, "on prej má ještě nějakou bokovku… A patrně to provozuje právě tam."
"Že by první malíř, kterýmu došlo, že se čmáráním uživit nemůže? Začíná mě zajímat čím dál tim víc…," pohodila papír na stůl, "okay, já si ho proklepnu… Napsalas mi sem jeho číslo, ale jméno tu nikde nevidim, co je zač?"
"Pseudonym nestačí?" zahihňala se.
"Jako nevim, viď," plácla se dlaní do čela, "ale až mu budu volat, to mu mám jako říkat… Počkej," nakrčila čelo, když se snažila přečíst jistý údaj, "řekni mi, jakej debil by si říkal Papillon de l'encre?"
"To budeš koukat," smála se do telefonu, "nic ti to neříká?"
Párkrát si nahlas zopakovala uvedené jméno a soustředěně špulila ústa.
"Mělo by snad?"
"Pamatuješ na tu výstavu v Brightonu? Asi tak před rokem…"
"Díky tý Šavlistce na to nezapomenu snad nikdy. Co s tim má tady náš Papillon společnýho?"
"Vážně pořád nevíš?
"Promiň," protočila oči, "ale už jsem ti říkala, že mám dneska příšerný ráno."
"Tak koukej sundat nohy ze stolu." Reilly sebou poplašeně trhla a rozhlédla se po místnosti, přičemž dál pozorně naslouchala slovům své šéfové. "Zvedni ten svůj sexy zadeček a přečti si tu zkratku na tom mistrovským díle, co ti visí v kanclu a který sis jen tak mimochodem koupila onehdy právě v tom Brightonu."
Zůstávala dál sedět, zatímco zamyšleně pozorovala obraz naproti sobě. Lišaj smrtihlav a květ Brahma Kamal na černo-indigovém podkladu. Překrásné vyobrazení tohoto nočního motýla na okvětních lístcích rostliny, kterou považovala za nejkrásnější a nejvzácnější vůbec, neboť věděla, že kvete pouze v noci a jen jednou do roka. Zasněně sledovala ony citlivé tahy štětcem, jakoby po sobě právě teď zanechávaly jemné a přesto výrazné linie olejových barev. Tak čerstvé, tak svěží a tak dokonale slazené k sobě.
"Reilly? Jsi tam?" ozvala se Chantal. Hnědovláska automaticky stočila oči k pravému dolnímu rohu, kde se nacházel titěrný podpis tvůrce malby.
"Chceš mi říct, že…"
"Že?"
"Že Pap de l'en je-"
"Tak už ti to došlo? Papillon de l'encre je náš Pap de l'en."
"A on chce, abych mu zorganizovala výstavu? ON chce, abych JÁ-"
"Já věděla, že neodmítneš," zasmála se potěšeně.
"Jak by se tohle sakra mohlo odmí-"
V momentě se ozvalo klepání, kterého si hnědovláska však nevšimla do té doby, dokud se za ním bez vyzvání neobjevil černovlasý mladík z výtahu. Přesunula k němu svou plnou pozornost, s nohami stále přehozenými přes stůl a se sluchátkem u ucha. Napruženě se zamračila a jediným gestem naznačila jeho zděšené rudnoucí tváři, aby se za dveřmi zase hezky rychle ztratil a dělal, že se předešlých několik vteřin vůbec neudálo.
"Jo… Jmenuje se Styles. To jenom, až mu budeš volat, víš, abys mu nemusela říkat, jak debilní pseudonym si vymyslel."
"Přestaň, kdybych to tušila… Božemůj," zamávala si dlaní pod bradou, "no to je jedno… Mám tu toho stážistu. Musim končit… Takže Styles. Díky ti, tohle s tebou ještě proberu, pa." Zavěsila dřív, než jí Chantal stačila cokoliv odpovědět.
Okamžitě se zvedla na nohy, nevěřícně splácla dlaně na obličeji a začala nervózně přecházet ze strany na stranu. Bože, mělo mi to dojít. Párkrát se ošila, prudce vydechla a znovu se nadechla, načež přikročila ke dveřím. Nasadila svůj nejlepší pokerface a vzala za kliku.

"Promiňte, slečno," blekotal černovlasý, "já… Já… Netušil… V tom výtahu… Vypadáte tak… Tohle jsem podělal… Omlouvám se." Pobaveně jej sledovala a užívala si pocitu stoupajícího ega.
"V pořádku," mrkla, "radši bych zůstala u toho tykání. Jsem Reilly," napřáhla k němu ruku.
"Michel," přijal její dlaň a setkal se s příjemně pevným stiskem, "já vážně netušil…" Stydlivě sklopil pohled.
"Už jsem řekla," přátelsky ho poplácala po rameni, "že jsem v cajku. Já si na nějaký formality moc nepotrpim." Usmívala se.
"Florence říkala, ale stejně… Bylo to od nás - ode mě - nevhodný," přiznal.
"V pohodě, Micheli," zamyslela se, "Francouz?"
"Napůl. Táta sem přišel a potkal mámu. Když mi bylo deset, přestěhovali jsme se do Brestu, ale já vždycky víc tíhnul k Anglii… A tak tu teď studuju."
"Výborně," usmála se, "támhleto je tvůj stůl," ukázala do rohu menší kanceláře, která předcházela té její, "kdybys něco potřeboval, řekni si Florence, ta holka zařídí a sežene všechno."
"Díky," přesunul se na své stanoviště a začal se přehrabovat v prázdných šuplících, "nebudeš něco potřebovat? Že by sis mě rovnou proklepla?" Zazubil se.
"Vlastně bych něco potřebovala," našpulila rty, založila ruce a opřela se o zárubeň, vzhlédl k ní, "ber to třeba jako trest, ale zajdeš mi do Starbucks pro horkou čokoládu se šlehačkou, stavíš se v nějakým butiku pro černý silonky," cudně zakroutila štíhlou nohou, "a za chvíli tě čekám u sebe, dostaneš lístek s adresou a klíče od mýho bytu, dojdeš mi tam pro nějaký použitelný boty." Zaculila se a v momentě se ztratila ve dveřích své kanceláře.
***
Číslo 6, číslo 6, číslo 6. Opakoval si v duchu, když stoupal po schodech vzhůru. Na moment vyndal papírek z kapsy a znovu si prohlédl jeho znění.
"Číslo 6," zašeptal, když vystoupal do posledního patra.
9. Minul první dveře po levé straně. 7 a 8. Prohlédl si čísla na dalších po své pravé ruce. Bože, maj tu číslování jak u protinožců. Došel k posledním dveřím nalevo, o kterých ani nezapochyboval, že budou od jejího bytu. Nahmatal klíč a začal jím šátrat v klíčové dírce. Bezúspěšně. Po pár minutách se dveře nečekaně rozletěly, načež se za nimi objevila vysoká mužská postava oděná jen v přiléhavých boxerkách. Ve tváři nájemníka se kromě upřímného naštvání zračila i rozespalost a neskrývavé zmatení. Nadzdvihl obočí, dlaní pročísl svou kučeravou hřívu a nakonec zvědavě kývl k nezvané návštěvě.
Černovlasý mladík si potetovaného dlouhána prohlédl od hlavy k patě a začal rozpačitě koktat: "Já… Ona… Ehm… Poslala mě pro boty… Dala mi klíče," začal se hrabat v kapse, odkud záhy vytáhl lístek s adresou a číslem dveří, "číslo 6… Tam je devítka…," ukázal k prvním dveřím u schodů, "tam… Sedm… Osm… Bože, to je trapný, neřekla mi, že tu bude někoho mít."
Kudrnáč si prohlédl kousek papíru s osobitým rukopisem a tázavě se zamračil.
"Chobotnička?" zívl a podrbal se na hrudi. "Ta bydlí tam," ukázal palcem doprava, "to číslo je přetočený celý věky, každej ví, že je to šestka." Pronesl arogantně, zatímco nepřestával bedlivě zkoumat muže naproti sobě.
"Jo? Aha… Bože. To se mi ulevilo," odfrkl si muž v černém saku a zatahal za vázanku, jíž měl omotanou okolo krku. Působil skutečně seriózně a také velmi mladě. Byl mnohem menší a drobnější než on, což kučeravému jedině lichotilo, vlasy měl skoro stejně tak černé jako jeho kamarád Zayn. Ale na rozdíl od něj však neshledával tohoto muže nijak zajímavým a dokonce ho z nějakého neznámého důvodu dost iritoval.
"Takže," pobídl ho brunet a promnul si rozespalé oči, "je asi půl devátý ráno, okradls mě o čtvrt hodiny spánku, a kdybys mě znal, tak bys věděl, že to není zrovna nejmoudřejší…"
"Jasný, jasný, sorry," kroutil hlavou černovlasý, "jsem Michel." Podal kučeravému svou dlaň, který ji ovšem nepřijal a jen nevěřícně třeštil oči.
"Kurva, děláš si prdel?" rozchechtal se upřímně.
"Asi bych měl jít," pronesl rozpačitě a rozešel se nyní již k těm správným dveřím. Kudrnatý v něm na moment, z jakéhosi neznámého důvodu, spatřil jistou blíže nespecifikovanou konkurenci, načež se mu náhle a i k jeho vlastnímu překvapení zachtělo boje.
"Počkej, říkals něco o botách…" přerušil ho ještě. Černovlásek se zastavil a v otázce k němu vzhlédl.
"Dej sem ty klíče, já ti vyberu ty, který má nejradši," pronesl znalecky tak, aby druhému bylo ihned jasné, komu tohle teritorium patří.
***
V botníku za dveřmi ihned spatřil ty, v kterých k němu přišla tehdy v sobotu se soudním povolením v ruce. Nádherné semišově černé boty s lesklou červenou podrážkou, minimálně na patnácticentimetrových podpatcích. Z bločku na botníku odtrhnul jeden z papírů, na který předtím napsal vzkaz. Zmuchlal ho do kuličky, kterou následně hodil do jedné z vysokých lodiček.
"Tak," podal mu s úsměvem pár bot, "tyhle přímo zbožňuje… Mezi náma chlapama… Má v nich ty nejvíc sexy nohy, jaký jsem kdy viděl." Zazubil se a zabouchnul za sebou její dveře, zatímco vítězně sledoval slintající obličej černovlasého mladíka.
"A neni za co," prohodil, když vcházel zpět do svého bytu.
Frajer namachrovanej! Michel zavrtěl hlavou a dal se na cestu do práce.
***
"Micheli?!" zavřeštěla. "Tos udělal schválně?!"
"Cože? Dal mi je… Totiž," koktal, když zbaběle prchal z její kanceláře.
Já toho Frantíka snad připravim o frantíka. Vztekle se vysoukala z potrhaných silonek a oblékla si nové. Následně vplula do jedné lodičky, a když se chystala do druhé, narazila palcem do něčeho, co jí však znemožňovalo plnohodnotné obutí. Zamračila se a obrátila botu vzhůru nohama, aby vyklepala její obsah.
Co? Sehnula se pro papírovou kuličku a zvědavě jí rozložila.

Takže moje Chobotnička zvládá i zajíčky? Ach.
PS: Doufám, že máš k těmhle šteklím jedině ty stoletý černý žmolkatý punčochy ze soboty.
PS2: Dneska mě bude už po zbytek dne pronásledovat představa tvých dokonalých dlouhých nohou v těchhle perfektních botičkách…
Tvůj Motýlek.

"Díky Micheli," zněla až překvapivě mile. S roztřeseným výdechem se svalila do své kancelářské židle a stydlivě se usmála. Zavrtěla hlavou a pobaveně se zahihňala. Ten Motýlek!

Pozn.: mladší provedení (asi tak z r. 2004) Josepha Gordona-Levitta představuje našeho Michela
 


Komentáře

1 ChristieM ChristieM | 11. března 2014 v 19:51 | Reagovat

Nejlepší příběh :3 už se nemůžu dočkat dalšího dílu, je to skvělé :)

2 kia kia | 12. března 2014 v 15:37 | Reagovat

Uz som sa sem konecne preklikala. Volajte ma Holmes. Cherlock Holmes :D
Z Papiho nemozem. Fakt, ze ne.. Pseudonym jak sa patri :D A chudak Frantík .. s takou sefovou este zazije kopec srandy :D
Velmo sa tesim na dalsi diel :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.