Behind That Fucking Wall - 20. DÍL

2. června 2014 v 5:08 | Sidney |  Behind That Fucking Wall
suchý humor, vulgarismy, nespisovný jazyk, erotično
"Ale jo (polkla) máš to celkem dobrý."


Od: papdelen@gmail.com
Pro: heatleyr@gmail.com
Předmět: vernisáž - podrobnosti

Drahá slečno Heatleyová,

s neskrývavým potěšením Vám chci oznámit, že má práce nabírá zdárných konců. Řekl bych, že do čtrnácti dnů by bylo možné se sejít. (Jak já se nemůžu dočkat.) Dva obrazy ještě potřebují dodělat - momentálně jsem s nimi ve fázi, kdy jim dávám trochu času na odležení. V hlavě… Vlastně i ve skicáku mám ještě jeden nápad, který rozhodně potřebuji uvést v realitu, a to mi zabere asi nejvíce času… Upřímně ale věřím, že to bude naprostá špička mé dosavadní tvorby.
Dlouho jste mi nenapsala… Nerad bych zněl lacině, lascivně či jinak, ale Vaše "psaní" skutečně velmi postrádám. Záměrně se vyhýbám označení "e-mail", neboť mám pocit, že by se naše společná korespondence dokonale vyjímala psaná indigovým inkoustem na čajovém papíře, zabalená ve voňavé zažloutlé křídové obálce a zapečetěná karmínově rudým voskem… Jak se mi již několikrát zdálo. Stejně jako o Vašem rukopisu - vidím ho celkem zřetelně... Úhledné rovné písmo bez sklonu a s osobitými kličkami... Lidská fantazie je doopravdy nekonečná a sny magické. Jak je možné snít o něčem, co jste nikdy neviděla, neslyšela, či nezažila? Poslední dobou sním až přespříliš.
Omluvte mne, nechal jsem se trochu unést... Teď, když to po sobě čtu, mám sto chutí začít znovu, ale něco mi říká, že mě, a mou melancholickou náladu, i přes veškerou sebeironii a nadhled, pochopíte. (Možná právě proto.) Neuvěřitelně mě fascinuje Vaše "anonymita". Z celé naší situace čpí takové tajemno a mystično, až trochu netuším, co si o tom všem vlastně myslet. Nemáte pocit, jako bychom se znali? Nejspíš je to troufalé, ale mám takový zvláštní; je to jako deja vu... Dost mého bezduchého rozjímání.
Na závěr bych se Vás ještě rád zeptal, jak to vypadá se sponzory? Nějaký základ mám samozřejmě v záloze. A není-li to tajemstvím, už jste vybrala místo? Vzhledem k námětu... Ještě jsem se pořádně nerozhodl, možná něco jako "stav beztíže", opět by to nebylo pouze jednovýznamové - myslíte, že by se takovýto název dal metaforicky aplikovat i na podmořský svět? V každém případě bude zapotřebí něčeho neotřelého, když se vrátím zpět ke galerii, představoval bych si nějaké místo, které by dýchalo a působilo by lehce, vzdušně. Zároveň však nic velkého, obrazů bude maximálně dvanáct - nejradši bych vystavoval v nějakém tichém intimním prostředí. Chodíte do čajoven, slečno Heatleyová? Tak přesně něco takového. Nerad bych okolo celé věci dělal zbytečný povyk.
Jsem pln očekávání, a snad ani nedospím dne, kdy ve své "schránce" objevím Vaše "psaní",
Styles.
Papillon de l'encre
PS: Stále mě nevýslovně mrzí, že nejsem motýlem na kvítcích Brahma Kamal...
----------
Od: heatleyr@gmail.com
Pro: papdelen@gmail.com
Předmět: vernisáž - podrobnosti

Vážený pane Stylesi,

zprvu bych Vám ráda oznámila, že jste mým prvním klientem, který mě snad každým svým "psaním" uvádí do rozpaků. Pokud dva dny (přesněji necelých třiačtyřicet hodin) bez společné korespondence považujete za dlouhou dobu, pak nevím, jak se vyrovnáte se situací, až bude naše spolupráce u konce. Přese všechno Vám však děkuji za nádherné "psaní", které mě v pasáži o dopisním papíře a vůni obálek přimělo několik minut nedýchat. Byl byste úžasný spisovatel. Nejste vy z trochu jiné doby? Dovedla bych si Vás představit jako statečného francouzského rytíře - podobu svého erbu jste si již sám předurčil. Děkuji Vám za chvilku imaginace - Váš rukopis by byl jistě též velmi osobitý, popravdě si však raději netroufám odhadnout přesně... Nejspíš se raději nechám překvapit. Ohledně Vašeho zamyšlení nad sny, věděl jste, že každý člověk má v mysli mentální reprezentace i na věci, které nikdy předtím nespatřil? Asi bych souhlasila s tím, že je lidská fantazie skutečně nekonečná, jen bych trochu pozměnila výrok o magičnosti snů - celá naše psychika je totiž jedno velké kouzlo.
Jsem moc ráda, že jste celé "psaní" nakonec odeslal tak, jak bylo původně napsáno. Ačkoliv nejsem na podobné korespondence, na poli pracovním, vůbec zvyklá, zvláštním způsobem to vítám. Avšak... Znáte můj přístup k profesionalitě, že, pane Stylesi? Ovšem, onem zvláštní deja vu pocitu jsem též zaznamenala, je to skutečně zajímavé...
Jsem velmi ráda, že se Vám práce daří a jsem skutečně zvědavá na Vaše dílo. Jakmile se budete blížit k cílové rovince, určitě mě o tom informujte. Ohledně sponzorů... Však to znáte, není to žádná sláva, jsem moc ráda, že to chcete provést v nějakém komornějším prostředí i atmosféře, upřímně si myslím, že se to k Vašemu tajemnému stylu velmi hodí. Námět je naprosto epesní! Dokonce v tom spatřuji i ten nádherný dvojsmysl (kombinace vzduchu a vody), myslím si, že "stav beztíže" skvěle podtrhne vzezření celé vernisáže, ačkoliv ještě vlastně ani nevím, jak budou konkrétní obrazy vypadat. Ohledně místa, měla bych na výběr ze tří (v příloze Vám zasílám pár fotografií), po prozrazení tématu výstavy by mi však druhá a třetí možnost z nabídky odpadla. Avšak kdybyste měl zájem, vím o jedné nádherné čajovně, myslím si, že by nebyl problém zde výstavu zrealizovat. Jen je trochu problém, celá čajovna se nachází v podzemí, zdi jsou původní - kamenné, osvětlení je zde sporé a velice intimní... Pokud byste měl zájem, ale je to samozřejmě jen návrh, mohla bych se s majitelem domluvit. Prohlédněte si nabízená místa a v případě zájmu či vlastního nápadu mě informujte.
Těším se na Vaši odpověď,
slečna Heatleyová.
PS: Přeháníte, leč stále si stojím za tím, že v takovém případě byste se vyjímal na stěně v mé ložnici.
***
"Ty mrško nadržená," udeřil jí do ucha Joelův zvučný hlas, "jak je možný, že se o tvých sexuálních eskapádách dovídám až z druhý ruky?"
"Joeli?" oslovila ho zděšeně, zatímco si telefon odtahovala dál od ucha. "Co to sakra žvaníš?"
"Čekal bych, že to řekneš spíš ty mně," uchechtl se a spolu s ním i další dva známé mužské hlasy.
"Pozdravuj Louiho," usmála se.
"A Motýlka ne?" rýpnul si.
"Mo-"
"Jauvajs! Doprdele, Motýlku, to bolí-"
"Kurva, Joeli, přestaň mi říkat Motýlku," zabrblal kudrnáč chraplavě pod pohrůžkou.
"Promiň, zapomněl jsem, že má tohle privilegium jenom Chobotnička," vyštěkl Asiat. Reilly se bezmocně praštila dlaní do čela a zakroutila hlavou.
"Motýlkovi vyřiď, že je pěknej podrazák," promluvila konečně.
"A proč?" vyzvídal Joel hravě.
"Protože neumí držet hubu," odsekla mu a teatrálně mávla rukou.
"Vysvětli mi prosimtě, kdo byl ten - cituji - idiot, a proč jsi s nim byla spatřená jenom ve spodním prádle?" zajímal se.
"Nejdřív vyřiď můj vzkaz," přikázala a varovně pozvedla ukazováček, ačkoliv si byla vědoma toho, že jí ani jeden ze tří mužů nemůže vidět.
"Zlatíčko," povzdechl si Číňan, "mám tě na handsfree, takže myslim, že to nepřeslechl."
"A co na to říká?" zakousla se do rtu.
"Celkem nic," konstatoval černovlasý, "nejdřív protáčel očima, ale teď se culí jak debil," chechtal se, "hej, au!"
"Počkej doma," zakřičela výhrůžně, "tohle ti jen tak neprojde."
"To bylo na mě?" ozval se kučeravý se zájmem.
"Ne asi," odpověděla otráveně.
"Naplácáš mi?" zavrněl.
"Promiňte mi to, křepeličky," odkašlal si Joel, "ale rád bych zdůraznil, že tenhle hovor platim já... Na tyhle vaše úchylný řečičky nemám nejmenší náladu. Reilly," oslovil ji, "řekni mi, co byl ten nahatej idiot zač. Je sexy?"
"Joe!" zazněl pisklavý hlásek následovaný sborovým smíchem.
"Neni to idiot, a jestli ti věci nedochází... Hele zlato," odfrkla si, "vysvětlim ti to později, teď nemůžu," pokrčila rameny.
"A to proč?" zajímal se Asiat dál.
"Je čtvrtek. Mám zkoušku," odvětila prostě.
"Doufám, že ti nemusim připomínat, že chci lístek do první řady," zdůraznil.
"Je vyprodáno," zazubila se do telefonu.
"Na generálku určitě ne," zkoušel to dál.
"Nesnášim tě," odbyla ho.
"Ty lístky potřebuju tři," oznámil jí.
"A to jako proč?" promnula si čelo.
"Bože ženská, za co ti dali ten vysokoškolskej titul," povdzechl si, "hele prostě mi sežeň tři, jasný?"
"Když si vzpomenu," řekla neurčitě.
"S těmahle fórkama na mě vůbec nechoď, je ti to jasný?" pronesl otráveně.
"Musim končit," řekla předtím, než hovor stisknutím tlačítka ukončila.
Dříve než však stihla telefon uklidit zpátky do kabelky, zavibroval jí v ruce.

Naplácáš mi?
Chtěl bys?
Chtěl bych naplácat tobě.
Vychladni. Pořád jsem na tebe dost naštvaná.
Rád to odčinim, když budeš chtít...
Baví mě bejt na tebe naštvaná.
Mě moc ne.
Proč?
Vůbec s tebou neni sranda.
To, že jsem na tebe naštvaná, neznamená, že to nejde ještě víc.
Asi ti fakt naplácám, aby tě tyhle móresy přešly.
Jaký móresy?!
Víš moc dobře, že bys to Joelovi sama taky řekla.
Bez komentáře...
Takže doma.
Zlobíš. Dneska na mě neklepej.
Budu si dělat, co budu chtít.
Hrozně mě sereš.
Já rád. Takže večer.
Večer?
Přijdu ti dát na holou.
Neotevřu ti.
To se ještě uvidí.
Fakt musim. Končí mi pauza.
Kdy mi zatancuješ?
Až tě uvidim s kytarou v ruce a mikrofonem u pusy.
Jak o tom víš?
Ty a Joel nejste jediný drbny.
Asi vim, na koho míříš.
Takže mi zahraješ i zazpíváš?
Máš celkem štěstí... A já logicky vlastně taky.
Nenapínej mě.
Dneska mi volali kluci, v sobotu prej máme koncert.
To je pozvánka?
Budu mít pekelnou trému.
Seš ze mě nervózní?
Nevšimla sis?
Ty ses mi právě přiznal?
A zatancuješ mi pak?
Nesnaž se odvést pozornost, mám to tu uložený... Vždycky si tim budu honit ego.
To klidně můžeš. Pozornost neodvádim, jenom si chci bejt jistej, že dodržíš dohodu.
Vždycky držim slovo. Když bude čas a atmosféra? Klidně ti zatancuju.
Platí.
Platí.
Těšim se.

"Reilly?" ozval se ode dveří hluboký hlas.
"Už jdu," máchla rukou, načež zrak znovu upřela k displeji svého telefonu.

Už musim, můj tanečník mě čeká.
Ty máš tanečníka?
Mám.

"Už je čas," zněl netrpělivě.
"Ryane," protočila oči, "říkám, že už jdu."

Chtěl bych bejt tvůj tanečník.
Vážně?
Preventivně, víš co...
Jak to myslíš?
Nesnesu. Nesnesu představu, že...
Pokračuj... Přečtu si to později.

"Už je tam Steve?" zeptala se Ryana, který stále postával na témže místě.
"Máme ještě něco málo přes deset minut," pomalu zavřel dveře a zády se o ně opřel.
"Bože, tak co plašíš? Máme ještě mraky času," odsekla znuděně a otráveně odhodila kabelku na zem.
"S kým jsi to volala?" zamračil se a ruce zkřížil na prsou.
"Ty mě špehuješ?" nadzdvihla obočí a prudce zamrkala.
"Byl to ten kretén z úterka?" zajímal se dál.
"Ne," zazubila se, "s tim jsem si vážně nevolala, s tim jsem si teď psala." Ušklíbla se.
"Šukáš s nim?" vyhrkl nevybíravě.
Svraštila čelo a pozorně si jej prohlédla. Tvářil se vážně. Čelisti měl pevně semknuté, díky čemuž mu ještě více vynikaly i jindy ostré lícní kosti na tvářích. Jeho celkový postoj byl velmi strnulý a působil až nepřístupně.
"Řekla bych, že ti do toho nic neni," usmála se sladce a jala se k odchodu, "byl bys tak hodnej a odsunul ten svůj úchvatnej zadek stranou? Ráda bych se po pauze ještě pořádně protáhla." Chtěla vzít za kliku, on jí však v mžiku stiskl zápěstí a prudce jím cuknul. Její křehká postava se tak zákonitě přiblížila blízko té jeho. "Co si doprdele myslíš, že děláš?" vyprskla.
"Tak co," pohlédl jí zpříma do očí, "šukáš s nim?"
"Nemáš ani šajn," cedila skrze zaťaté zuby pár centimetrů od jeho obličeje, "jak ráda bych ti řekla, že jo," přimhouřila oči, "už jenom proto, abych tě ještě víc nasrala."
V duhovkách mu zajiskřilo, jeho stisk lehce povolil.
"Pusť mě, Ryane," snažila se mu vysmeknout, "a přestaň se chovat jako idiot... Vůbec nevim, na co si to hraješ."
"Na nic si nehraju, zlato," reagoval a konečně ji propustil ze svého sevření, "ještě za mnou přilezeš."
Hnědovláska se burácivě rozchechtala: "Dovol, abych se zasmála," mávala si rukou pod bradou, "větší vtip jsem dlouho neslyšela. Myslíš si, že mám chuť si s tebou a paní Worthamptonovou dávat trojku? Po tom všem?"
"Kdybys to měla v hlavě v pořádku," zvyšoval hlas, "tak by sis to se mnou předevčírem v pohodičce rozdala a všichni by byli spokojený."
"Nemáš horečku?" hraně mu přiložila svou dlaň k čelu. "Hele o tomhle se s tebou fakt nemám náladu bavit," odstoupila od něho, a pokusila se znovu otevřít dveře, které však Ryan svou paží udržoval stále zavřené.
"Ten úterek ti neodpustim," zavrčel.
"Za ten úterek si můžeš sám," vystrčila proti němu bradu. V momentě ji svým tělem přitiskl ke dveřím.
"Co to kurva děláš?!" začala jej od sebe vehementně odstrkovat.
"Co bys asi řekla," zlověstně se zasmál, "nechtěla ses po pauze ještě pořádně protáhnout?" V dlaních sevřel její ruce, aby tak alespoň částečně zamezil jejímu soustavnému vzpírání, a ve výši očí jí je opřel o dveře za ní.
"Děláš si prdel, viď že jo?" rozesmála se zoufale. "Jestli o tom nevíš, máme zko-"
Nestihla dopovědět, neboť na svých rtech v momentě ucítila ty jeho.
Drsné.
Strnulé.
Nenávistně vášnivé.
"Hej," vzpínala se a bránila se, jak jen mohla, "pusť mě!"
Vzápětí se jí podařilo vysmeknout jednu ruku, a tudíž nebylo divu, že mu s hlasitým mlasknutím v mžiku přistála na tváři.
"Zapomněla jsi," odlepil na chvíli svá ústa od jejích, její drobná zápěstí sevřel jen v jedné dlani, "že si vždycky vezmu, co mi patří? Podruhý už se tě nevzdám."
"Vůbec ses nezměnil," zařvala od plic, to už si však svým tělem razil cestu mezi její napjatá stehna. Zoufale a zcela bezúspěšně se pokoušela ubránit jeho síle.
"Seš pořád stejnej čurák," vmetla mu do tváře, neboť to bylo to jediné, co mohla v dané chvíli dělat.
"Trochu to přeháníš, lásko," chytil jí za bradu, "pojď, užijem si, hm?"
"Nikdy bych neřekla, že seš takovej odpornej bastard," stále se vzpírala veškerým jeho pohybům.
"Vždyť to chceš," zavrněl, načež jí v zubech sevřel jemnou kůži za uchem, "vždycky jsi byla ta nejlepší děvka, jakou jsem kdy měl." Dlaní nedočkavě putoval k jejímu klínu. Prsty jí dramaticky zahákl za lem kalhot a dříve, než se je pokusil sundat, na nepatrnou chvíli vzhlédl k jejím očím. Vypadala vystrašeně. To rozhodně ano. Avšak... I přesto v ní viděl i něco, co by v ní před lety jistě nespatřil. Čpěla odhodláním, hrdostí, silou a pořádnou dávkou odvahy. Nebála se ho. Vypadala tak nedotknutelně, jako by jí nemohl ničím ublížit. A právě možná to ho utvrdilo v tom, že by měl pokračovat.
"Reilly," ozvalo se zpoza dveří náhle, po lehkém zaklepání, "Reilly? Jsi tam?"
Dotyčný vzal za kliku a pokusil se dveře otevřít.
Bezúspěšně.
"V pohodě, Liame," odpověděla zadýchaně.
"Neviděla jsi Ryana?" zeptal se muž na druhé straně.
Zvědavě a mlčky si prohlédla blonďáka naproti sobě. V očích jí zlověstně zajiskřilo, zorničky se jí prudce rozšířily.
"Vlastně je tady," pověděla klidně, načež se setkala s blonďákovo překvapeným výrazem. "Okamžitě. Mě. Pusť." přikázala mu důrazným šeptem, díky čemuž se mohla v okamžení konečně pohnout. Srovnala si srolované tílko a promnula si ztuhlá zápěstí.
"Aha," zamyslel se Liam, "ehm... No, jenom jsem chtěl... Už je-"
"Zrovna jsme na odchodu," vzala konečně za kliku a jediným gestem prudce otevřela dveře, "domlouvali jsme se na něčem ohledně sestavy."
"Jasný," přikývl brunet a kritickým okem si prohlédl nejdřív hnědovlásku a následně i Ryana. "Tak fajn," vydechl a vydal se zpět do sálu.
"Ještě jsem s tebou neskončil," naklonil se k ní blonďák, aby jí pohrozil.
Nevěřícně zakroutila hlavou a s patřičnou dávkou opovržení si ho prohlédla.
Zhluboka se nadechla, načež mu místo zbytečných řečí s největší chutí plivla do obličeje.
***
Trénink už vzal dávno za svůj konec. Hnědovláska se po příjemné horké sprše převlékla do normálních šatů. Po dlouhé chvíli se jí konečně podařilo zdvořile odmítnout všechny dotěrné a nikdy nekončící Mellaniny nabídky ohledně odvozu. Se sluchátky v uších pomalu opouštěla prostory divadla, aby se vydala na cestu k metru. Bylo až s podivem, jak jim to s Ryanem na pódiu nakonec klapalo. Steve byl s jejich výkony nadmíru spokojený. Na první pohled se všechno zdálo perfektní. Avšak Reilly si v mysli neustále promítala scénu z šatny a rozmýšlela nad tím, jak by se k celé věci měla postavit. Snažil se jí její expřítel opravdu znásilnit? V hloubi duše cítila jakousi nucenou povinnost, která jí napovídala, aby se s oním zážitkem někomu svěřila, ale sama nejspíš pořádně nevěděla komu.
Mírně nadskočila, když na rameni ucítila něčí dlaň. Zbavila své uši sluchátek, načež zaslechla známý hlas: "Reilly?"
"Hm?" ohlédla se, aby za sebou spatřila udýchaného Liama.
"Skoro bych zapomněl, jak rychlou máš chůzi," vysvětloval svůj žírný výraz.
"No jo," usmála se, "pořád mám naspěch."
"Hele," začal opatrně, "je všechno okay?"
"Jak to myslíš?" zamračila se na moment.
"S Ryanem," odpověděl.
"Myslíš něco konkrétního?" povzdechla si znuděně.
"Hele," postavil se před ní, čímž jí zamezil v dalším pohybu, "fakt bych byl nerad, kdyby ti znova ublížil."
"To nehrozí," odfrkla si ironicky.
"Přestaň si hrát na tvrďáka," zakroutil hlavou, "nejsi z kamene. Nikdo neni."
"Hele Liame," olízla si rty, "jednak nemám náladu na tyhlety debilní kecy... A pak taky, Ryan je pro mě uzavřená kapitola, došlo mi to v úterý, když jsem se s nim málem vychrápala-"
"Cože?" vytřeštil na ní své čokoládově hnědé oči.
"On se ti nepochlubil?" uchechtla se hořce. "Slyšíš dobře... Hele potřebovala jsem to zažít, jinak bych se přes něj nikdy nepřenesla, chápeš?"
"Asi jo," přimhouřil obočí, "takže dneska v tý šatně... Nic se neto-"
"Na záležitost s šatnou se zeptej radši Ryana," odsekla mu chladně, "a taky mu prosimtě zkus nějak vysvětlit, že o žádnou jeho pozornost mimo plac fakt nestojim," chrlila ze sebe nepříčetně, "byla bych fakt ráda, kdybych od něj měla pokoj."
"Seš nasraná?" prohlédl si její rudnoucí obličej.
"Jsem kurva nasraná!" zdůraznila.
"On se o něco jakože-"
"Prostě mu řekni, že svojí šanci už dávno prosral a že se ho nebojim. Výhrůžkama ničeho nedosáhne," rozhodila rukama.
"Reilly," oslovil ji měkce, "vypadáš fakt hrozně. Mohl bych ti nějak pomoct?"
"Udělej pro mě jediný," nadechla se, "vyřiď mu tohle, snad mu to dojde… Jo," nadzvedla ukazováček ještě, "taky bys mu mohl naznačit, že o všem víš, třeba-"
"Ale já o ničem nevim," připomněl jí.
"Jo," přikývla, "ale to on neví." Zazubila se.
"Seš blázen," zavrtěl hlavou.
"Asi jo," zamyslela se, "ale jestli celej váš klub chce, abych zaskočila za Mellany, nechci, aby na mě Ryan šahal jinde, než na pódiu."
"Takže se fakt o něco snažil?" zeptal se zvědavě.
"Jak jako fakt o něco snažil?" zamračila se.
"Mluvil o tom už od tý doby, cos odjela ze Států," pokrčil rameny, "říkal, že jestli bude mít příležitost, už jí nepromrhá."
"Tak to se chlapec trochu sekl," vyštěkla, "proč mi nedá pokoj? Má snad svojí paní Worthamptonovou, ne?"
"To je to, co mi na tom nesedí," přiznal a podrbal se na zátylku, "doma na něj čeká Lili a on tu vyvádí jak puberťák."
"Je to pořád stejnej kokot," zhodnotila, "dobře, že jsem na to tenkrát přišla."
"Ten tvůj slovník je fakt otřesnej," uchechtl se, "dělej s tim něco."
***
Ztěžka šlápla na poslední schod a rozešla se ke svému bytu, zatímco dlaní v obsahu kabelky hledala klíče. V uších jí právě rezonovala jedna z písní Jamese Arthura. Když zastavila před svými dveřmi, zaposlouchala se do textu. Jediným pohledem zavadila o dvěře vedlejšího bytu. Jeho bytu.
Help me get better, you pull me right out of the blue. Přimhouřila obočí když v ruce nahmatala telefon.
S ironickým úšklebkem zavrtěla hlavou a sklopila oči k již zářícímu displeji.

Pro pokračování by sis musela přijít osobně...

Přečetla si textovou zprávu starou několik hodin. Nádech. Výdech. Snažila se vstřebat a vyrovnat se s nezvyklým dojmem, který jí nyní svíral nitro. Se zvláštním pocitem nervozity se rozešla ke dveřím číslo devět. Váhavě se před nimi zastavila a ještě předtím, než dlaní lehce přejela přes jejich lesklý povrch, opřela se ramenem o zárubeň a jednoduchým pohybem si vyjala sluchátka z uší. Tiše zaklepala. Netrvalo dlouho a objevila se za nimi kučeravá osoba s vařečkou v ruce. S hraným protočením očí se při pohledu na něj decentně usmála.
"Ahoj," nadzdvihl obočí, ústa zvlnil v úsměv přesně tak, aby se mu na tváři vyrýsoval náznak dolíčku, a dlaněmi se natáhl po vršku dveří, čímž dal nevědomky vyniknout svým osvaleným pažím, které v upnutém bílém tričku vypadaly objemnější než jindy.
"Ahoj," odpověděla.
"Jdeš mi naplácat?" opřel si bradu o rameno a zaujatě si ji prohlédl.
"Nerušim?" zeptala se mírně roztřeseně.
Rty si otřel o biceps, načež si je jazykem nepatrně navlhčil: "Zrovna vařim večeři."
"V půl desátý večer?" zamrkala překvapeně.
"Máš ráda vajíčka?" otevřel dveře víc dokořán.
"Zveš mě?" našpulila ústa.
Ohlédl se a nosem několikrát nasál vzduch do plic. "Pálí se mi to," rozběhl se do kychuně, "zavři za sebou," zakřičel za hnědovláskou, "zevnitř," vykoukl za ní do chodby ještě.
Odložila si sportovní tašku, i lehkou jarní bundu, a rozešla se za ním. Na prahu kuchyně se zastavila a sledovala, jak se kudrnáč snaží na poslední chvíli zachránit, co se dá. Svou vysokou postavu hrbil nad sporákem, jednou dlaní si přidržoval pánev, zatímco druhou zbrkle míchal směs v ní. Vlasy měl hozené dozadu, hrudník nezvykle zahalený v bílém tričku, stehna skrytá v černých sportovních kraťasích, chodila bosá. Vnímala všechny svaly, které se pod každým jeho pohybem byť jen sebemíň pohnuly. Prohlédla si jeho levou paži, kterou zdobilo značné množství drobných i větších tetování.
"Maj nějakej význam?" zeptala se do ticha.
"Hm?" natočil k ní ucho, ale očima dál bedlivě kontroloval svou večeři.
"Ty tetování," kývla hlavou a rozešla se za ním.
Odložil vařečku a s šibalským úsměvem se za ní otočil. Sledoval její přibližující se oči, dokud se nezastavily těsně vedle něj. Olízl si palec, než promluvil: "Všechno má svůj význam."
Pohled mlčky stočila k pánvi na plotýnce. Pobaveně se zašklebila, načež svou dlaní přikryla tu jeho. Ucítila slabé chvění, které jí v pravidelných intervalech oscilovalo páteří. Slabě vydechla a nepatrně se ošila.
"Pusť mě k tomu," odstrčila ho hravě bokem a chopila se vařečky, "nemůžeš to tak drhnout, když to máš dole připálený."
Opřel se zády o linku vedle a fascinovaně sledoval její počínání.
"Ta pánev je na vyhoz," oznámila mu.
"Mam ještě dvě," mávl rukou.
Zavrtěla hlavou: "Připrav si talíř."
"Budeme jíst z jednoho talíře?" zaculil se.
"Nějak nemám hlad," pokrčila rameny.
Zavrtěl hlavou a odpíchl se od linky, aby si nachystal vše potřebné.
***
"Ale jenom trošku," děsila se plné lžíce, se kterou kudrnáč mířil k jejím ústům. "Ale jo," polkla, "máš to celkem dobrý," zavrtěla se uznale na gauči vedle něho.
"Přestaň sebou šít, nebo ti to vyklopim do výstřihu," varoval jí pobaveně.
"To bys neudělal," šťouchla do něj loktem.
"Chceš to vidět?" natahoval se k ní s talířem v ruce.
"Harolde," vyvalila na něj oči, "opovaž se," založila si ruce na prsou tak, aby ubránila svůj dekolt.
"Harolde? Harolde?!" pořvával hystericky, zatímco se k ní nemilosrdně blížil.
"To snad nemyslíš vážně," přikrčila se tak, že byl nyní nad ní, "tohle neuděláš."
"A když jo?" naklonil se k ní ještě víc a zakousl se do rtu.
"Tahle poloha se mi vůbec nelíbí," zkonstatovala a našpulila ústa v nesouhlasu.
"Na lopatkách?" usmál se lišácky. "Slečinka nerada misionáře?"
"Jak se to vezme," zamumala, "misionáře s míchanýma vajíčkama na kozách jsem ještě nezkoušela."
Jednoduchým gestem odložil talíř se zbytkem jídla na stoleček za Reillyinou hlavou: "Zkusit se má všechno," zachraptěl.
"Tak proč jsi to teda položil?" zvědavě zaklonila hlavu, aby se ujistila, že je mimo nebezpečí.

Prudce vydechl a jednoduše pokrčil rameny. Jednou rukou se zapřel o opěradlo a druhou jí odhrnul vlasy z podušky pod hlavou, aby se v tom místě mohl pohodlně opřít. Stále se nad ní skláněl a pozoroval, jak jí přivádí do rozpaků.
Zrychleně oddechovala. Byla přesvědčená o tom, že musí slyšet, jak splašeně jí tluče srdce. V ústech měla vyprahlo, v hlavě prázdno. Křečovitě zkřížené ruce jí samovolně povolily a opatrně se rozpletly. Soustředila se jen na něj a na celou jeho uchvacující osobu. Na svaly, které mu hrály na napnutých pažích, na motýla, který mu prosvítal zpod bílého trička, na jeho uhrančivé modro zelené oči, které v přítmí obývacího pokoje nabíraly tmavých odstínů. Zamilovala se do způsobu, jakým na ní hleděl. Fascinovaně zkoumala každičkou ostřejší i jemnější linii jeho tváře, pozorovala jeho mírně se chvějící pootevřená ústa srdíčkového tvaru. Přerývavě se nadechla, čímž sama sebe konfrontovala s opojnou silně kořeněnou vůní jeho parfému. Připadala si bezradná. Jak by někdo mohl odolat? Jemně si jazykem přejel přes spodní ret a váhavě jej sevřel mezi zuby.
Byl to jen kratičký okamžik, avšak jim připadal delší než celá věčnost.

"Přišla jsem si pro pokračování," zaculila se, namotávaje si na prst jeden z pramínků svých vlasů.
Vševědoucně se usmál: "Čekal jsem, kdy na to narazíš."
"A dokončíš to?" zajímala se dál.
"A kde jsem skončil?" předstíral zamyšlení a na malou chvíli se dokonce podrbal na bradě.
Nesouhlasně mlaskla, a když se dál setkávala s jeho mlčením, sklopila zrak a napověděla mu: "Že nesneseš představu, že?"
Přikývl a na moment zavřel oči. Když je znovu otevřel, pohled upřel přímo a hluboko do jejího.

"Nesnesu představu, že je ti někdo blíž než já," zašeptal zvučně a přiblížil se k ní ještě víc. Atmosféra mezi oběma byla natolik hmatatelná, že by se dala vzít do dlaně. Celá ta chvíle byla tak moc smyslná, tak neskutečně tajemná a nebezpečná. V ten okamžik šlo naprosto o vše, ačkoliv si to ani jeden z nich, ani v nejmenším, nepřipouštěl.
"Nesnesu představu, že se tě dotýká někdo jinej než já," konečky prstů jí téměř netknutě přejel po tváři, avšak ona to cítila. Až příliš. Až moc. Bylo to natolik intenzivní, že se bála si představit, jaké by bylo, kdyby se jí dotkl silněji. Měla pocit, že by se jednoduše rozplynula, že by jí jeho pokožka sežehla zaživa.
"Nesnesu představu, že se oddáváš někomu jinýmu než mně," palcem jí drsně přejel po naběhlých roztřesených rtech, které doslova tepaly a žadonily po polibku. Svou dlaní stiskla tu jeho, která jí stále spočívala na žhnoucí tváři, a vynutila si tak jeho plnou pozornost. Přiblížil se k ní ještě víc. Dokonce až tak, že je od sebe dělilo jen několik málo centimetrů. Zdálo se, že oba dva netouží po ničem jiném, než takto setrvat navěky. Ztěžka vydechla všechen vzduch z plic a s ním i veškeré napětí, které jí doposud sužovalo. Prohlédla si oči, kterýma těkal a hledal odpověď v těch jejích. Prsty volné dlaně mu z nenadání zaryla do vlasů a se zavřením očních víček se konečně natáhla po jeho lačných rtech.
Políbili se.
Oddaně.
Žádostivě.
Možná až úzkostně.
S vášní sobě vlastní.
Jako by se právě plnily jejich nejtajnější přání a tužby. A ony doopravdy plnily. Bylo to tak moc odlišné oproti tehdejší situace v klubu. S veškerou citlivostí, zájmem i pozorností se věnovali jeden druhému a snažili se dostát svých momentálních potřeb.
Vnímala jeho silné paže a ochranitelské dlaně, kterými si jí zoufale tiskl co nejblíže sobě. Jako by se snad bál, že právě sní. Vnímala jeho dlouhé prsty, kterými se jí cuchal v pramenech vlasů. Pokoušela se zapamatovat si veškeré detaily a maličkosti se všemi těmito vjemy spojené.
Hravě se mu zakousla do rtu, načež zaznamenala jeho úsměv. Pokusil se oddálit, ona si jej však nenasytně přidržela u sebe tak, jak sama uznala za vhodné. O pár okamžiků později však svá ústa přeci jen osvobodili, aby tak nabrali ztraceného dechu. Tázavě si pohlíželi do očí, dokud oba neovládl tlumený, leč spokojený, smích. Dlaněmi se vískala v jeho kučerách, když jí do vlasů uštědřil měkký polibek. Zapřel své čelo o její, hodnou dobu se pohledem ztrácel v tom jejím, dokud svá ústa nenechal znovu spadnout na její zarudlé rty.
Pro tuto chvíli si vystačili přesně takto. Nebylo zapotřebí něco ubírat, ani nic přidávat.
Pro tento moment pro sebe vydávali nejvíc, co mohli.
Společně naplňovali maxima svých představ.
Najde se málo věcí, které by se podobaly dokonalosti.
Pro ně dva by však tato chvíle dokonalosti konkurovat mohla.
 


Komentáře

1 Sidney Sidney | Web | 2. června 2014 v 5:09 | Reagovat

Pozn.: Háj máj grlzz! Hlásím úspěšný návrat (teda snad úspěšný - to posuďte vy). Moc se vám omlouvám, naprosto si uvědomuju, že jsem nemožná a že už je to skoro měsíc, co jsem přidala poslední díl. Bohužel vždycky všechno není tak, jak by si člověk přál. Musela jsem ve škole fakt zabrat, státnice jsem chtěla zvládnout na první pokus, a nakonec se i zadařilo - tudíž jsem ráda, že tahleta pauza přinesla svý ovoce:) To, že jsem teď tejden spala a oslavovala, to snad chápete.
A teď trocha statistiky: tohleto je podle všeho ten nejdelší díl, jakej jsem kdy k BTFW napsala (osm A4 ve wordu, 10 písmo; celá BTFW má pro zajímavost už 105 stran) - doufám, že to přijmete jako mojí nejhlubší omluvu a poklonu všem čtenářům, který mi mezi váma zbyli. Já doufám, že za to tahle kapitola aspoň stojí a že neni nějak přeplácaná nebo tak.
Kolik vás mi tu vůbec zbylo? Hm?
Budu ráda, když mi sem napíšete, co vás napadne - jak k dílu nebo i ke mně, k čemukoliv:)
Díl věnuji všem těm miláčkům, co mi nechali koment a hvězdičku u minulýho dílu: mische (za oba dva), Kie, Elis, I. Blake, navracející se Little Me, a pak i nově přibyvším - Valentine, Australia, terkasty16, Katarííína, Nat, adel a any.
Moc vám děkuju za váš čas, kterej do povídky vkládáte, bez vás by to nešlo:)
Taky díky moc všem za podporu, cítím jí od vás ze všech stran.
Děkuju,
Sid.

2 Valentine Valentine | 2. června 2014 v 9:00 | Reagovat

Aeghrt, miluju to!

3 mischa mischa | 2. června 2014 v 10:13 | Reagovat

Dnešní díl je pro mě sen. Četla jsem ho po probdělé noci (přepisovali jste někdy celou noc ročníkovou práci, protože počítač Vám před tím prostě zamrzl a Vaše již hotová práce, kterou jste si právě opravovali, se poroučela do nekonečného vesmíru neprobádaného počítačového světa)....takže, když jsem si naprosto přetažená začala listovat záložkami na tabletu a objevila přidání dalšího dílu, zvedl se tak tlak, že jsem měla pocit, že už asi neusnu nikdy...čtu....čtu...třikrát jsem u toho nakonec na minutku odpadla do mikrospánku...ne bylo to nudné, ani náhodou, ale ta únava a uvolnění...nechápu,jak jsem u toho usnout mohla!!! Takže popořadě. Ty jejich e-maily jsou neskutečné, mám vždycky pocit, že jsem se ocitla v dobách viktoriánské Anglie a vidím Harryho ne jako rytíře, ale jako gentlemana ve fraku....atd. (bože, zase jsem se zasnila). Koukám, že Joel už se pěkně zapojit a rozšiřuje svoji skupinu obětí...pro něj ne Motýlek, to může jenom Chobotnička.. Ryan....nakopat do moudí....no a to pokračování na konci, kdy Motýlek dokončil svoji myšlenku z sms-ky....to napětí mezi nimi není husté jako želé....to je kompaktní tvrdá hmota....to, co prozatím dělají, stačí...nic víc není potřeba, prosím žádné výbuchy sopky a ohňostroje....protože až Reilly uvidí Motýlka s kytarou a mikrofonem, tak se udělá sama od sebe...a já taky...pánbůh s námi.

P.S.: Gratuluju ke státnicím, mě to čeká přiští rok.

4 Ell Ell | 2. června 2014 v 14:33 | Reagovat

Wow.
Ohledně školy, myslím, že nejsem jediná, které to vůbec nevadí. Ačkoli je tato povídka vážne úžasná, škola je na prvním místě. Gratuluji.
Tenhle díl jsem si opravdu vychutnávala. A to do slova, nebylo to tím, že mě ve třídě nenechali číst, ale tím, že jsem to prostě nechtěla dočíst. Ještě teď z něj nemůžu, ty jejich emaily... jsem zvědavá, jak se budou tvářít, až se tam při setkání objeví oni dva. Překvápko.
Ryan je parchant, pryč s ním.

A ten konec? Z vtipného kuchaře Harryho se stal romantický Harry. (Že jsem si to vymyslela? Ale notak.) To napětí, normálně jsem to žrala. Perfektní! :3

5 Baru Baru | 2. června 2014 v 17:49 | Reagovat

Já nevím, mám pocit, že touhle kapitolou jsem se toho tak nasytila, že mi ani nepřijde, že díl tak dlouho nebyl. Božské, úžasné. A ten konec? Jsi bůh na romantické scény? Co asi přijde, až bude sex, nemůžu se dočkat!!! jsi skvělá ♥

6 Australia Australia | 6. června 2014 v 14:12 | Reagovat

Ty kraso to je ale zatracene dlouhej a bozi dil!!! WoW!! Sid!! Fjbfthvgjgfuhvc..... ja nevim co mam psat. ALE JE TO ZATRACENE DOKONALY! Perfektni, uzasny, bozi, mnamozni, atd...
Aaaaaaaaaaaaaaaaa!!♥♥♥

7 Elis Elis | Web | 6. června 2014 v 20:29 | Reagovat

jdi do háje

8 I.Blake I.Blake | Web | 6. června 2014 v 23:20 | Reagovat

Súhlasim s Elis nado mnou
Jdi do háje.
Sid, v podstate už ani neviem čo ti mám napísať. Lebo chváliť ťa už ani neviem ako mám..je to už podľa mňa otrepané, stále dokola sa opakovať aká si skvelá, ako super píšeš.. to všetko vieš..
vieš, že milujem tvoje nápady, to ako ma vždy dokážeš vytočiť tým, že každá časť dopadne úplne inak ako si na jej začiatku myslím, že dopadne..
proste.. dievča.. fakt neviem čo mám povedať.
len, že ťa zbožňujem.

a že dúfam, že sa Ryan a Harold pobijú :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.