The Devil Inside: part 3

12. června 2014 v 19:33 | Elis |  Elis - oneshots




Zřejmě si nepotrpěl na mravní kodexy, prostě se natáhl pro židli od vedlejšího stolu, přitáhl si ji k sobě a posadil se, aby nám mohl dělat společnost.. která, jak jsem cítila, byla více než nežádaná. U mě to samozřejmě bylo jinak. Byl mi tak o něco blíž, což jsem považovala za příjemný zvrat situace. Nehledě na to, že to byl člověk.
Pohledem jsme zavadili o jeho ruce. Rukávy měl shrnuté skoro až k zápěstí, ale i tak zpoza nich prostupovalo temně černé tetování. Byly to jednoduché geometrické obrazce a písmo, které jsem nepoznala. Možná latina křížená s runami.

To je písmo pekla.

Peklo má písmo?

Peklo má spoustu věcí, květinko.

"Co tu chceš?" Balthazar zněl otráveně a nenamáhal se to ani skrývat.

"Co myslíš.." na tváři se mu objevil slabý ironický úsměv, a hned na to pohledem zavadil o mě.. v tomhle případě spíš o nás, jelikož já jsem nebyla ta, co ho upoutala. Bohužel? "Nikdy se s nikým nescházíš, tak proč ty změny, Balíku?" větu zakončil nevybíravou přezdívkou pro jednoho z nejvýznamnějších démonů, co se kdy smažil v pekle. To bylo troufalé, dost možná odvážné, a taky pěkně nezodpovědné.

Balthazar jen nevěřícně vydechl. "Máme sraz ze střední, co myslíš."

Exorcista jen hraně pokýval hlavou, jako by byl snad s odpovědí spokojen, nebo by ji i věřil. "Takže nehodláš pomáhat někomu, kdo z pekla ukradl Anch, že ne."

Ty jsi něco ukradl? Z pekla? Původně jsem si myslela, že budu znít vystrašeně, ale překvapila jsem samu sebe. Znělo to spíš jako obdiv, co se sléval s výsměchem, který jsem musela potlačit, jinak by to neskončilo dobře.

Nemám rád otázky, už jsem ti to říkal. Byl podrážděný. Nic jsem neukradl. Vzal jsem si to, co je mé.

"Příjemný rozhovor," můj hlas vyrušil jejich ironické pohledy, kterými se měřili snad jen z principu. "A nejvyšší čas pro to, abych odešel." Mužský rod z mých rtů unikl zřejmě proto, že nebylo třeba se ani před jedním z nich skrývat, jelikož to bylo v celku zbytečné.

"Nemyslím si."

Podívali jsme se na exorcistu. Prsty si odtáhl cigaretu od rtů a típnul ji způsobem, který se mi nelíbil. Hodil ji do mého vína. "Co chceš, exorcisto." Můj hlas se změnil na hrubý a jasně nelidský.

"Rovnováha by se hodila," pokrčil rameny. "Od doby, co jsi z pekla sebral ten posranej klíč, se věci trochu změnily."

Na to jen Balthazar nevědomky, a se směšným výrazem ve tváři, přikývl.

"Démoni se producírujou po ulicích, jako by jim to tu patřilo.. to se moc často nestává."

"To není můj problém."

Přikývl. "Teď je to můj problém. A já problémy rád nemám."

Balthazar si odkašlal. "Nezapomeňte na mě, kamarádky."

Kolik mu je? Pět?

Plus minus věčnost.

"Buď mi ten Anch vydáš, nebo tě zabiju.. volba je na tobě."

"Nemůžeš," pronesl prostě Balthazar, čímž stáhl všechnu pozornost na sebe. "Pokud zabiješ jeho, zabiješ i jí. A ona je nevinná. A to je hřích." Balthazar vypadal spokojený sám se sebou. "A jak jsem slyšel, ty bys rád šel do nebe, místo do pekla, kde se na tebe už všichni třesou.. v čele s Luciferem. No ne?"

Exorcista se otočil na nás a nevěřícně nás spražil pohledem "Tys ji nevy -"

"Přesně tak," přitakal opět Balthazar. "Nevyhnal ji. A teď mě omluvte, jsem tu moc dlouho a byl bych velice nerad, kdybych přitáhl víc pozornosti, než je potřeba."

Ruka exorcisty se rychlým pohybem přenesla na ruku Balthazara, aby ho dokázal zastavit v pohybu."Nikam nejdeš."

"Harold Edward Styles," pronesl Bal varovně a jeden koutek úst se zvedl o něco výš než druhý. "Nepoučitelný fracek, co si rád hraje s ohněm." Jednoduše mu svou ruku vyrval a upravil si sako, aby mu sedělo tak, jak by mělo.

Zvedli jsme se přesně po vzoru Balthazara. Adiran tu nechtěl zůstat sám. Sám po boku exorcisty, co mu vyhrožuje smrtí. A nejen jemu, ale i mně. Pokud zemře on, zemřu s ním i já. To není zrovna věc, co by mi zvedla náladu. Bez jediné námahy informovat Balthazara o tom, jestli se ještě někdy sejdeme, jsme se začali proplétat místností. Mé tělo se snažilo schovat do davu lidí, ale vcelku zbytečně.

Nechci umřít.

Nikdo z nás dvou neumře, květinko.

Naše kroky směřovaly daleko.. daleko od Stylese a Balthazara. Daleko od tohoto místa. Nebyla jsem si úplně jistá, kam má v plánu jít, ale rozhodně to nebyl můj byt, jelikož šel na opačnou stranu. Zřejmě jsme se šli opít, už zase. Jeho chuť po alkoholu musela být podmíněná něčím, s čím se nemohl vyrovnat. Pili jsme totiž od doby, kdy se do mě dostal. Pili jsme, prali jsme se a šukali. Nic jiného. Jako by si vybíjel zlost..

Tvoje dedukce jsou pozoruhodné.

Kam chceš jít?

Musíme se na chvíli skrýt. Exorcista je problém.

Na chvíli jsem se odmlčela a zamyslela se, jestli mu mám položit zrovna tu otázku, kterou jsem chtěla. Když je to exorcista.. může tě vytáhnout z mého těla?

Samozřejmě, že může. Vydechl v klidu. Ale jedině ve chvíli, kdy to budu chtít já.

Věřila jsem mu. Neměl sebemenší důvod mi lhát, rozhodně ne v situaci, kdy jsem se krčila v jeho stínu a nezmohla prakticky vůbec nic, kromě občasného zvolání do tmy, na které on nemusel vůbec reagovat.
Po několika minutách mi bylo naprosto jasné, kam to vlastně jdeme. Byli jsme tu několikrát. Zapadlé hospody jen sotva vykukovaly z nižších poschodí. Kluby byly ladně skryty pod sněhově bílou omítku, takže to na první pohled vypadalo, jak naprosto klidná čtvrť. Až na to, že každý věděl, že tak to rozhodně není.
Naše kroky byly klidné a pomalé. Věděl přesně kam mě vede. Několik schodů dolů a železné dveře, skrze které bylo překvapivě lehké projít. Vešli jsme do ponuré hospody, která byla osvětlena jen po bocích místnosti. Měkké zlaté světlo působilo uklidňujícím dojmem.
Posadili jsme se přímo za bar.

Pro tentokrát výběr nenechám na tobě, květinko.

Neposlouchala jsem, co si objednáváme. Moje uši zaujala překvapivě dobrá hudba, která se linula z repráků někde vysoko nad naší hlavou. Hrála potichu, ale i tak mě dokázala potěšit. Připadala jsem si, jako by se zhmotnila. A společně se zhmotněním písně se zhmotnila i moje touha. V mysli jsem jasně viděla Stylese, exorcistu bez slušného vychování. Bylo to, jako by byl přímo přede mnou. Jeho tvář měla ty nejjemnější linie, chtěla jsem se jí dotknout.
A taky jsem se dotkla.
Přeci jenom to jsou moje představy. A v představách si ještě stále můžu dělat co chci.
Bříška mých prstů se dotkly jeho horké tváře. Naklonila jsem hlavu, abych mu mohla pohledět do očí. Byly hluboké a nedokázala jsem z nich nic vyčíst. Vtahovaly mě hluboko do sebe.

"Whiskey? To je docela překvapivá volba pro dámu."

Oba jsme zkoprněli. Já úžasem, Adiran spíš nechutí. "Sledoval jsi mě, exorcisto?"

Neobrátili jsme k němu pohled, takže jsem neměla sebemenší představu o tom, jak se tvářil. "Samozřejmě, že ano."


"Samozřejmě.."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.