The Devil Inside: part 5

12. června 2014 v 19:37 | Elis |  Elis - oneshots




F L A S H B A C K
1345 př. n. l.; Egypt

Slunce pražilo do písku. Ticho bylo přerušované jen rytmicky kladenými ranami do dláta. Seděl ve stínu svého paláce, který mu na počest nechal postavit Achnaton, nynější panovník. Snad díky tomu, jak skvěle a lehce dokázal stvárnit jeho milovanou ženu Nefertiti. "Adirane?" slabý dívčí hlas se linul jeho domovem a on se jen pousmál. "Adirane, jsi tu? Nemám času na zmar! Matka mi vyhrožuje prodejem do otroctví."

"To nejsou zrovna hezké žerty," promluvil tak, aby jej slyšela a odložil dláto na stůl. Pak se otočil směrem, kde si myslel, že stojí. A ona tam byla. Temně černé vlasy spletené do dlouhého copu, který měla přehozený přes jedno rameno. Ňadra měla skrytá pod obloukovitým náhrdelníkem z jenoho kusu kovu a dál měla jen splývavé bílé šaty, jak bylo u žen ve zvyku. "..Meketaton."

On byl jediný, který dokázal vyslovit její jméno tak měkce a bez přehnaného respektu, na který byla zvyklá. Na tváři se jí rozlil úsměv. Takový, který si schovávala jen pro něj. "Na čem pracuješ?" ukročila k němu a a tázavě naklonila hlavu k rameni.

Rychle svou práci skryl za svými zády. "To není pro tvoje oči," upozornil ji a pousmál se. "Tedy alespoň teď ne."

Ona se zamračila. "Adirane," oslovila ho. "Není hezké mít před dcerou samotného panovníka tajemství!"

Zasmušile se pousmál a odvrátil pohled. Sledoval, jak slunce vrahá stíny přes nosné sloupy skrze celé průčelí jeho paláce, který nebyl až tak honosný, jako se na první pohled zdálo. "Cítíš se lépe?" zavedl raději řeč někam jinam.

Stihla přejít až k němu a posadit se na volné místo po jeho boku. "Mnohem!" usmála se do široka. "Otec si zavolal nejlepší léčitele z celé Nové říše."

"To mám radost," otočil se jejím směrem, akorát aby zjistil, že se jejich obličeje pomalu dotýkají nosy. Sledoval její oči. Hluboké oči plné touhy a chtíče. Zářily jako voda, na které se odráží blankytně modré nebe. A její rty. Plné a nezvykle narůžovělé. Pootevřel ústa v úmyslu se nadechnout, ale plíce se mu stáhly tak, že se do nich žádný vzduch nedostal. Zkalmaně od ní sklopil zrak a pevně sevřel ruce v pěst. Sice ji neviděl do tváře, ale byl si naprosto jistý, že je jeho reakcí zklamaná. "Nejde to." Zakroutil hlavou.

"Proč ne?" zeptala se zbytečně. I ona moc dobře věděla, že jejich vztah je jedna z mála věcí, co by jejího otce rozhněvalo natolik, že by jej to přivedlo do hrobu. "Nikdo se to nemusí dozvědět."

"Láska se skrývá tak těžko, Meketaton.." povzdechl si, ale stále setrval na místě, kde seděl, aby zabránil výhledu na svou právě tozpracovanou bustu. "Jsi dítě a já dospělý muž." Chtěla mu do toho skočit, ale on jí v tom v klidu zabránil. "Jsi princezna a já umělec."

"Jsem obyčejný člověk, Adirane, stejně jako všichni okolo," pousmála se a pohladila ho po hřbetu ruky. "Neodmítej mě, prosím."


__________________________________________________________________

Voda ho obklopovala ze všech stran. Musel uznat, že královi architekti měli co dočinění s dokonalostí. Bazén, který sloužil pro jeho koupele, byl jak hluboký, tak i dost široký na to, aby se v něm dokázal cítit pohodlně a uvolněně. Především v období sucha, kdy bylo takové horko, že přestával dýchat jen co vyšel ze stínu. Příjemně studená voda byla naprosto ideální. "Užíváš si ochlazení?" její hlas způsobil úsměv na jeho tváři.

Otevřel oči, aby spatřil, jak jde přímo proti němu. Stála na opačné straně bazénu a sledovalal ho. "Přidáš se?" samozřejmě, že s ní jen laškoval, ale ona byla jiná než ostatní. Jiná než všechny dívky v království. Jiná než všechny urozené.

Bez jediného slova zdvihla ruce ke své šíji a začala si rozvazovat náhrdelník. Chtěl ji zastavit, ale nezmohl se ani na slovo. Kus kovu s hlasitým zařinčením padl k zemi. Hned na to i splývavá bílá látka, která zakrývala celé její tělo. Šaty se sesunuly až k jejím kotníkům tak, že musela z jejich kruhu vystoupit. Stála tam nahá a odhodlaně se mu dívala do očí. Její ladné kroky směřovaly přímo proti němu. Po nízkých schodech klesala do hloubek bazénu, dokud se jí voda nedostala až nad prsa. Pak se rozhodla doplavat až k němu.
Za ruku si ji přitáhl na své tělo a pozorně si prohlédl její lesklou tvář. Horký pot se blyštil na jejich lícních kostech, které následně slabě políbil. Slyšel její sytý vzdech, a tak bez okolků pokračoval. Slíbával pot z její kůže a dostával se až ke spodní části čelisti, do které se slabě zakousl.

__________________________________________________________________

Pracoval na stejné bustě. Byl netrpělivý. Nenavštívila ho již několik dní a on byl svázaný. Nemohl jít do královského paláce a jen tak ji hledat. "Adirane.." a pak tu opět byla, ale on si nebyl jistý, jestli opět neuběhlo několik týdnů. Otočil se za ní. Byla pobledlá a její tělo už nevypadalo tak kypře, jak byl zvyklý. "Přišla jsem jen jak jsem mohla.. a jak mi matka s otcem dovolili opustit palác."

Vděčně se usmál a pevně ji objal. Sykla, jako by ji ublížil, ale nedala to na sobě znát. Byla šťastná, že může stát po jeho boku, stejně tak, jako byl rád on.


__________________________________________________________________


Sledoval hotový výtvor, který mu zabral několik měsíců práce. Práce, která se vyplatila. Práce, kterou vykonal jen a jen pro ni. Busta Meketaton stála na vlastní podstavném sloupci přímo ve vnitřku jeho paláce, přesně tak, aby ji nepoškodily sluneční paprsky. Věnoval ji všechno. Všechen svůj čas, um a lásku. Všechno pro to, aby vznikla jedna z nejlepších prací, jakou kdy jeho ruce vytvořily. "Adirane?"

Do široka se usmál a otočil se. Na jazyku měl pozdrav, ale ten ihned spolknul. Zaměnil si její hlas s hlasem královny Nefertiti. S hlasem její matky. S hlasem matky, která se jednou rukou ladně přidržovala jednoho ze sloupů. Na tváři měla slabý úsměv. Její oči žhnuly bolestí, kterou nedokázala skrýt. "Paní?" vydechl do ticha.

Pomalu šla k němu. A on věděl, že je něco špatně. Poznal to z jejího postoje, výrazu ve tváři a především díky slzám, které na jejích tvářích vytvořily seschlé cestičky. "Vím jak moc ji miluješ.." promluvila přímo a nedala mu tak jedinou šanci klást odpor. "Dovolím ti se s ní rozloučit."

"Prosím?"

"Meketaton umírá, Adirane," promluvila zlomeně. "Není nic, co by jí mohlo pomoci."

__________________________________________________________________

Louče osvětlovaly bohatě zdobenou místnost bez oken. Byli ve stupňovité pyramidě. Místnost nebyla zakopaná do země, jelikož nebylo potřeba hrobku přibližovat k podsvětí.
Hrobka.
Sledoval lesklý sarkofág a snažil se pravidelně vydechovat. Nemohl o ni přeci takhle jednoduše přijít. To by Amon nedovolil. "Adirane," Nefertiti byla stejně znepokojená jako on. "Mám něco, co bych ti chtěla darovat.." v rukách držela podivný kříž se smyčkou. "Je to dar od bohů. Dar, který jsme měla předat své prvorozené dceři, až se stane ženou." Podala mu jej. "Vím, že jsi ji miloval. Možná víc jak já a Achnaton dohromady.." odmlčela se a prsty přejela po vrcholu sarkofágu. "To ty jsi z ní udělal ženu, Adirane. Přijmi tak prosím můj dar."


P Ř Í T O M N O S T

Byla jsem jeho příběhem zaskočená, především protože mi ho vtisknul do hlavy a nechal se mě na celý děj dívat, jako by snad chtěl, abych pochopila jeho situaci.

Pár let na to jsem zemřel, když se válčilo o Vesety.. Řekl pokorně. V nebi jsem byl, ale trvalo přes tisíc let, než-li Tomu nahoře došlo, že by ze mě mohl udělat anděla. Mezi tím Anch propadl peklu. A já ho chtěl zpět.

A tak jsi.. zradil Boha?

Neříkej jeho jméno.. Zasyčel podrážděně. V pekle jsem byl, aniž bych stihnul napočítat do tří. A trvalo mi další tisíc let, než jsem se dostal na druhou třídu. Tam, kde pro mě bylo jednodušší dozvídat se o věcech, které se jen tak někdo nezdozví.

Jako třeba, kde je Anch.

Přesně tak, květinko.
 


Komentáře

1 Sidney Sidney | Web | 13. června 2014 v 14:59 | Reagovat

Tohle prostě nemá obdoby!
Čtu to asi po čtvrtý.
Dokonalost!
Jsi nejlepší.
Chtěla bych tvojí hlavu.
Miluju tě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.